RECENZE: Cizí chlap v mém domě a s mojí ženou. I o tom je Valkýra

Inscenace Wagnerovy Valkýry v Metropolitní opeře, která ji odvysílala v rámci sezony kinopřenosů, byla zamýšlena coby ukázka divů, jaké na jevišti dokáže moderní technika. Nicméně každé drama nakonec musejí stvořit lidé.

Valkýra je druhou částí tetralogie Prsten Nibelungův, jejíž novou inscenaci Metropolitní opera do kin poprvé odvysílala v letech 2010 až 2012. Valkýra přišla poprvé na řadu v květnu 2011, ale představení tehdy začalo s půlhodinovým zpožděním, protože počítačem řízená scénografie trucovala.

Po letech už se nejspíš umoudřila, nicméně rozporuplný dojem z první projekce zůstal. Důmyslný systém pohybujících se vertikálních lišt, jež navozují tu les, tu skálu, prostě nepůsobí zdaleka tak ohromujícím dojmem, který by odpovídal technické komplikovanosti, o finančních nákladech nemluvě. Ale možná je to jen zkreslený dojem ze stříbrného plátna.

Richard Wagner: Valkýra

70 %

Dirigent: Philippe Jordan

Režie: Robert Lepage

Přímý přenos z Metropolitní opery, Cinestar Anděl, Praha, 30. března 2019

Ve Valkýře se zauzluje zápletka, jež začala ve Zlatu Rýna uloupením pokladu a započatým bojem o moc. Kromě vládce bohů Wotana vstupuje do hry především jeho dcera, valkýra Brünnhilde, jakož i ztracená a znovunalezená dvojčata Siegmund a Sieglinde, která se stanou i milenci a rodiči Siegfrieda - tomu patří až další část tetralogie. Ve světě bývá Prsten Nibelungův často přenášen do současnosti, inscenace Roberta Lepage pro Metropolitní operu v zásadě zachovává čas děje jako mytologický dávnověk, v němž se ještě bojovalo kopími a meči. Ovšem pověstné přilbice s rohy se daly zahlédnout jen v hledišti, kde si je očividně přinesli a nasadili někteří skalní wagneriáni.

Wagner ve své hudbě žene lidské vášně na samu mez, snad až před brány šílenství. Orchestr Metropolitní opery, který řídil Philippe Jordan, je famózní wagnerovské těleso, ovšem obsadit jednotlivé role není snadné ani pro světovou scénu. V sobotním přenosu dostál vokálním požadavkům hlavně tenorista Stuart Skelton v roli Siegmunda. Předvedl, že Wagner se dá kultivovaně zpívat, ne pouze řvát. Bohužel v porovnání s Jonasem Kaufmannem, jenž byl obsazen před osmi lety, je postavou značně objemný a nemotorný Skelton takříkajíc mimo roli.

Vadilo to tím víc, že měl po boku herecky neobyčejně přesvědčivou Sieglindu. Eva-Maria Westbroeková každým pohledem a gestem vyjadřuje rozpoložení své postavy - od strachu před nemilovaným manželem přes počínající sympatie k neznámému štvanci až po odhodlání přežít a porodit dítě. Roli zpívala už v první projekci a očividně ji má v krvi. Kamery to vše zvýraznily a milosrdně odsunuly do pozadí fakt, že hlas už má větší vibrato, než by bylo žádoucí a při braní tónů nefunguje příliš spolehlivě.

Konečná stanice Wagner

Představitelce druhé hlavní ženské postavy, Brünnhildy, kamery nepomohly. Jistě, takovéto role musejí zpívat vyzrálí pěvci a pro čtyřicátnici či padesátnici není snadné předstírat teenagera (jímž valkýra je), ale sopranistka Christine Goerke to dělá příliš banálním způsobem a své postavě, která se silou mládí a nezkaženosti vzepře otci Wotanovi, ubírá hloubku, takže připomíná jen povrchního diblíka. 

Navíc i v přenosu bylo znát, že její hlas je na takovou roli o číslo či dvě menší; ve snaze obsáhnout part od hloubek po výšky, včetně slavného bojového pokřiku, působil zpěv křečovitě. Wotana zpíval basbarytonista Greer Grimsley s temnou autoritou, citem pro význam slov a frází, i když i v jeho hlase se dala vycítit opotřebovanost. Wagner je prostě pro řadu zpěváků konečná stanice.

Otázka pouze je, jak dlouho se na ní zůstane stát před definitivním koncem. Aby to bylo hodně dlouho, to by člověk určitě přál dvěma nejlepším interpretům večera, jejichž hlasy znějí krásně, oba vědí, o čem zpívají, a jejich postavy skutečně žijí svými emocemi. 

Jamie Bartonová jako Wotanova manželka Fricka byla ztělesněním ženské hysterie, prohnanosti a suverénnosti, s níž donutí muže, aby jednal tak, jak chce ona. A basista Günther Groissböck jako Sieglindin manžel Hunding měl v hlase i osobnosti tolik charismatu a mužnosti, že chtíc nechtíc budil větší sympatie než jeho rival Siegmund. Ostatně když v přestávkovém rozhovoru dostal otázku, jestli je Hunding zlosyn, tak odpověděl v tom smyslu, že ne. Že jen najde ve svém domě se svou ženou cizího chlapa.

O tom všem (a mnoha dalších věcech) je Prsten Nibelungův.