Pro Čechy může Habermannův mlýn, v němž český dav po osvobození lynčuje Němce, znamenat podobný šok jako pro Rusy film Admirál. Po léta vídali na plátně admirála Kolčaka coby zlosyna mařícího revoluci – a najednou je to rek bránící zemi proti bolševikům. Představuje právě „opravování“ historie jeden z důvodů, proč se stále točí filmy o válečných dobách?
Mýty a jejich boření
„Téma války přináší možnost vstoupit do národní mytologie a do hodnotového systému národní pospolitosti,“ potvrzuje režisér Jiří Svoboda, že právě prostřednictvím válečných látek se dějiny „přepisují“ nejsnáze – jedním i druhým směrem. Všude na světě. Krajní podobu mají podle Svobody snímky se zjevnou oslavnou rolí armády a obhajobou válečného tažení od Ramba přes sovětská díla k Vávrově husitské trilogii, kde řadoví vojáci či „prostý lid“ prokazují vlastenecké hrdinství navzdory proradným politikům.
„Jejich významový protipól tvoří demytizace oficiálních výkladů historických událostí,“ zmiňuje Svoboda vynikající americká díla Apokalypsa, Lovec jelenů, Četa či Narozen 4. července, v českém prostředí pak tituly tandemu Procházka – Kachyňa. Také Svoboda sám režíroval vypjaté příběhy z (po)válečného německo-českého pohraničí, filmy Zánik samoty Berhof nebo Svět nic neví. Před dvěma lety natočil Václav Marhoul nevšední drama o našich vojácích v Africe Tobruk; stále vozí ceny z festivalů, nejnověji z Houstonu a Los Angeles.
„Válečné filmy tvoří součást kulturní a společenské sebereflexe, jíž musí pravidelně procházet každá fungující společnost. Jde o potřebu dívat se znovu na sebe a na svou minulost, neustále ji podrobovat kritickému myšlení, a tím ji zbavovat nánosu mylných představ, zkreslování a předsudků, jež se na ni nabalily během uplynulých období,“ míní i Marhoul.
Jde o život. A o ceny
Ovšem existují i méně „vznešené“ důvody, proč filmaři tak rádi posílají své hrdiny do války. Nacházejí tam pro ně vděčnou mezní situaci, v níž nejde o nic menšího než o život, a mnohdy nejen vlastní. „Člověk je za války vystaven zkoušce postoje, ze které obvykle není úniku do šedé zóny neutrality. V obecné rovině to vystihl Dürrenmatt: pravý dramatik hledá v každé situaci vždycky obrat k nejhoršímu,“ cituje Svoboda.
Jiný příklad má v Hegelově dělení epoch na „epické“ a „neepické“, kde ty první zastupuje Achilles v trojské válce: na jeho osobním rozhodnutí záleží osud celé říše. „Všednodennost takové situace nenabízí,“ podotýká režisér, že v běžném životě naše volba mívá jen soukromé dohry. Stále to zní příliš nadneseně? Tak hledejme ještě prozaičtější motivace.
Za válečné drama se často vyhrávají ceny – ostatně to potvrdily i dvě české oscarové nominace pro Musíme si pomáhat a Želary. Na válečném půdorysu se může filmař pořádně předvést a ukázat své nápady – jde to jednodušeji než třeba v civilní romanci.
Z válečných dilemat tryskají silné emoce, a zase: patosu, tísně, dojetí či strachu se dosáhne snadněji než smíchu. Na válečné filmy se lépe shánějí zahraniční partneři, hlavně v Německu – i když existují výjimky typu Lidic. A v neposlední řadě i pro filmaře s modrou knížkou platí, že „kluci si rádi hrají na vojáčky“; natáčení si vyloženě užívají.
Hitler táhne
Habermannův mlýn tedy není výjimkou, jen předznamenává další várku válečných látek. Podle předlohy téhož autora, Josefa Urbana, už se točí Země divokých sviní, opět drama smíšeného manželství ze Sudet. Hrůzy z pohraničí slibují i Vlci a psi chystaní podle knihy Jana Tichého. Připravovaná Hana líčí dva životy rozdělené válkou a exilem od Liberce po Izrael.
Ve hře zůstává Terezínský projekt režiséra Vojtěcha Jasného, hledá se koproducent válečné romance od Jiřího Hubače Salon Gruber. A jedním ze zvažovaných projektů Tomáše Mašína jsou Peníze od Hitlera, příběh horkého léta 1945 v Sudetech, kde pár let nato malý chlapec náhodou najde lidskou lebku.
Což je mimochodem chytře zvolený název, slovo Hitler v titulu filmu přináší úspěch. Válka fascinuje filmaře – a zlo diváky.
