Mezi uznávanými literáty byla a je řada lékařů, jako například Miroslav Holub, Josef Nesvadba či Jan Cimický. V minulosti to byli třeba František Langer, Vladislav Vančura, Ota Dub. Podle Stýblové je totiž spojení medicíny s psaním šťastné, protože lékaři i spisovateli jde především o lidské osudy, o člověka samého.
Její knihy, většinou z lékařského prostředí, jsou oblíbené už od šedesátých let, kdy začínala. Za všechny lze připomenout romány Nenávidím a miluji a především Skalpel, prosím, kde ukázala náročnou práci neurochirurga a jejž zfilmoval Jiří Svoboda s Miroslavem Macháčkem v hlavní roli. V posledních knihách Most přes řeku Léthé a Most sebevrahů zaujala současnými náměty, jakými jsou eutanazie a sebevraždy. Na ně navazuje nejnovější kniha Most aeskulapů.
Ráda píše i pro děti a velice si považuje čestného uznání Mezinárodního sdružení pro dětskou knihu, které dostala za knížku o dětském přátelství Princ a Skřivánek.
Svůj život dělila mezi Múzu a Aeskulapa. Psaní a klavír byly pro ni koníčkem, přednost měla vždycky medicína, v níž od dětství viděla povolání, které dává životní smysl.
A jak začala psát? Přiznává, že jako dítě byla typ grafomana, popsala každý papír. Jako si dnes děti hrají s počítačem, hrála si ona se slovy. Od osmi let smolila veršíky a psala srdceryvné povídky. První honorář za povídku si vypsala v sextě. A prvotinu Mne soudila noc, kde zpracovala otázku potratů, napsala ještě za studií.
K vytoužené medicíně se Valja Stýblová dostala oklikou přes hudbu. Za války byly české vysoké školy zavřené, udělala si tedy aprobaci pro hru na klavír a z hudební teorie a krátce i učila. Na lékařskou fakultu se dostala až po válce, to už byla vdaná a měla osmiměsíční dcerku, ale sen si splnila. Čtyřicet let až do důchodu pak pracovala na fakultní neurologické klinice v Praze na Vinohradech. Od sekundářky to dotáhla až na vedoucí katedry a přednostku kliniky.
Skloubit vedení kliniky, výuku studentů, lékařskou práci, literární tvorbu a starost o rodinu bylo náročné. A k tomu se Stýblová ještě veřejně angažovala - jako poslankyně za KSČ zasedala ve Federálním shromáždění devět let až do roku 1990.
„Moje rodina pro mě měla vždy pochopení. I manžel byl ke všem mým zájmům tolerantní. Při naší zlaté svatbě dokonce prohlásil, že se se mnou nikdy v životě nenudil,“ svěřila se kdysi spisovatelka. Rodinu asi tolik nešidila, neboť dceru Valju od medicíny neodradila - docentka Kellerová je rovněž neuroložka.
Životní osudy rodičů Valji Stýblové - byli volyňští Češi - by vydaly na román. Sama je asi jedinou českou spisovatelkou, která se narodila v Číně, její otec tam pracoval několik let jako inženýr zeměměřič. Rodný Charbin si však nepamatuje, ani jazyk, přestože maminka vzpomínala, jak se sestrou žvatlaly čínsky. Odjeli, když jí byly tři roky, a na návštěvu je Čína přece jen trochu z ruky.
 Obal knihy Valji Stýblové Most aeskulapů. |
