Gergijev je „létající“ dirigent, jenž se míhá od sálu k sálu, od jednoho světového orchestru k druhému a nemá moc času. Má ho tak málo, že když hostoval u České filharmonie, přijel až na generálku. A třebaže zapůsobil svou uhrančivou osobností a nezbytným párátkem nahrazujícím taktovku, o nějaké detailní práci či souznění s hudebníky se moc nedalo mluvit.
Nyní se Gergijev v Praze zastavil v rámci turné, které v těchto týdnech podniká s Orchestrem Mariinského divadla. Tedy s tělesem, jemuž šéfuje už třicet let, a z nějž udělal světový pojem. Naposledy u nás společně hráli roku 2002 v rámci dnes již neexistujícího festivalu Pražský podzim. Teď vystoupili v Obecním domě na koncertě, který uspořádala agentura Panart.
Mezi Gergijevem a „jeho“ hudebníky očividně vládne jiný soulad než pouze nezbytná souhra, u profesionálů samozřejmá. Hned v úvodní Debussyho Předehře k Faunovu odpoledni orchestr vytvářel impresionistická kouzla, kreslil obrazy, které se takříkajíc nořily z mlžného oparu a zase se rozplývaly, přesně jak to v této skladbě o touhách a snění má být. Efektní koncertní suita ze Stravinského baletu Pták ohnivák pak měla bezpočet odstínů, od jemných záblesků peří až po strašidelný tanec v říši nesmrtelného Kostěje. A vše bylo provedeno s lehkou samozřejmostí, přirozeností, virtuozitou.
Vrcholem večera se pak stala Čajkovského Symfonie č. 6 „Patetická“, skladatelův epilog, nesoucí v sobě příchuť smrti, a to doslova, protože několik dnů po premiéře, kterou sám dirigoval, skladatel zemřel. Životní boje, které se v ní ozývají, energie zlomená do zoufalství a nakonec končící v nicotě, to vše jí dává zvláštní lyricko-tragický rozměr. Zvuk petrohradského orchestru je prostě nádherný v západoevropském slova smyslu, to znamená, že je zkultivovaný, pěstěný, ale je v něm i hloubka a jedinečná bolestná jímavost, která sugeruje pocit, že člověk poslouchá autentického Čajkovského, autora představujícího most mezi Ruskem a Evropou. Stejně jako Orchestr Mariinského divadla.
