Dva objemné svazky v kartonovém pouzdře, vydané společnými silami nakladatelství Academia a Národní galerie, čítají celkem 1 200 stran. Součástí jsou stovky celkových i detailních reprodukcí a fotografií fresek, desítky nákresů i mimořádně obsáhlý seznam pramenů a literatury, z nichž autor čerpal. Korunou díla je pak podrobný katalog všech Reinerových děl, včetně nedochovaných či jemu mylně připisovaných, a dokumentů, které se do dnešních časů dochovaly.
Náboženství, mapa i divadlo
Autor knihy prof. Pavel Preiss
Reinerova monografie je nejzásadnějším dílem sedmaosmdesátiletého Pavla Preisse. Vědce, jehož charakter a životní příběh je stejně velký jako dílo samo. Autorova dráha prošla bez úhony všemi nástrahami pohnuté druhé poloviny 20. století. Už jako gymnazista byl za války totálně nasazen do německé továrny. Po vystudování jako syn z buržoazní rodiny byl donucen nastoupit k "černým baronům", tedy vojenskému útvaru PTP, kde pobyl čtyři roky po celou dobu jeho existence.
Během zaměstnání v Národním muzeu se mu snad zázrakem podařilo získat kandidaturu věd bez tehdy neodmyslitelného vstupu do KSČ a zkraje 60. let jako zaměstnanec Národní galerie odolal i vnucovanému podpisu spolupráce s StB. Není divu, že profesury se dočkal až v důchodovém věku, po změně politických poměrů.
Po celou dobu své badatelské činnosti se zabýval především uměním baroka právě se zvláštním zřetelem k Václavu Vavřinci Reinerovi. První odbornou stať o malíři publikoval ještě jako student už v roce 1949 v časopise Volné směry a první reinerovská monografie mu vyšla roku 1970. Rozsahem byla oproti té dnešní desetinová.
Preissova práce je přísně chronologická, na uměleckou monografii nebývale textově bohatá a literárně občas až "barokně" zdobná. Autor v širokém kontextu popisuje nejen malířovo umělecké rodinné zázemí, které mu umožnilo tvůrčí růst, ale i obecné historické souvislosti, ve kterých Václav Vavřinec Reiner (1689–1743) žil.
Václav Vavřinec Reiner: autoportrét
Díky hlubokému studiu i spolupráci s odborníky na jednotlivé detailní obory se autor detailně rozepisuje o všech aspektech nábožensky orientovaného barokního umění, které samozřejmě v Reinerově díle tvořilo většinu. Ale i o umění krajinářském a portrétním, jemuž se malíř také věnoval.
Zvláštní kapitoly, marginální, ovšem nesmírně cenné, se týkají dobové kartografie (Reiner se v roce 1722 podílel na výtvarném zpracování mapy Čech) a divadelnictví. Malíř byl v letech 1738–39 autorem bohužel nedochovaných scénografických návrhů dekorací pro divadlo v Kotcích v Praze.
Lépe placený než Brandl
Václav Vavřinec Reiner: Starozákonní proroci - detail fresky v kartouze v Gamingu (Rakousko
Stěžejním Reinerovým odkazem jsou ovšem četné oltářní obrazy a zejména nástěnné fresky, většinou gigantické malby do vlhké omítky. Preiss odhaluje mnohé o způsobu jejich vzniku i o jejich ikonografickém významu, který je dokumentován nejen celkovými pohledy na stropy a stěny kostelů, klášterů a šlechtických sídel, ale i detailními záběry. Na těch si čtenář může vychutnat „zblízka“ výjevy, což je jinak vzhledem k monstróznosti děl nemožné.
Ostatně, právě fresková tvorba zřejmě měla značný podíl i na Reinerově předčasné smrti, za jejíž hlavní příčinu byla bezprostředně konstatována choroba ledvin. "Ledvinová nemoc může jistě postihnout kohokoli, ale měsíce, jejichž součet by vyšel na řádku let, strávené na lešení v chladných kostelech k jejímu vzniku a uspíšení jistě přispět mohly," píše Preiss.
Václav Vavřinec Reiner: malířova signatura na fresce v Černínském paláci v Praze
Ve vrcholné fázi svého života patřil Reiner k nejzámožnějším umělcům své doby, a přestože bezpochyby užíval všech darů, které mu úspěch nabízel, zachoval si vcelku skromný životní styl. Díky zakázkám předních šlechticů a církevních institucí byl lépe placen než s dnešním odstupem možná známější barokní umělci typu Petra Brandla nebo Matyáše Bernarda Brauna.
Díky Preissově monografii, žhavému kandidátu na nejkrásnější knihu tohoto roku, si můžeme ověřit, proč to tak bylo. A v duchcovském zámku, zbraslavském klášteře, kostele Panny Marie Bolestné v Dobré Vodě u Českých Budějovic, Černínském paláci na Hradčanech, Loretě, kostelech sv. Františka Serafínského a sv. Jiljí na Starém Městě, kostele sv. Tomáše na Malé Straně nebo v Dientzenhoferově vile na Smíchově, kde všude se - mimo jiné - zachovaly jeho fresky, si to můžeme potvrdit na vlastní oči.
