„Záměrně jsme udělali výběr takových lyrických písní,“ říká Neckářův bratr Jan. „Kromě balad prostě i cajdáky,“ dodává zpěvák.
První nástřel přišel od Supraphonu, potom do něj přidali své oblíbené kousky oba Neckářovi, a protože se seznam písní začal kupit, přizvali na pomoc Miloše Skalku, ať se postará o konečný výběr. „Abychom se mezi sebou nemuseli hádat. S nějakou skladbou, kterou chtěl Vašek, jsem nesouhlasil kvůli tomu, že by se zvukově nepojila se zbytkem,“ líčí způsob výběru Jan.
Dvojdeska možná mimoděk působí i jako pocta tuzemským skladatelům, jejichž písně obstojí vedle zahraničních coverů. A zároveň ukazuje význam českých textařů, kteří západní muziku zdejšímu publiku pomohli zprostředkovat. Některé z převzatých písní přitom nepatří mezi nejznámější. Například Cohenova Suzanne se v Neckářově podání za minulého režimu moc nehrála, protože pocházela ještě z období skupiny Golden Kids, která se díky Martě Kubišové netěšila přízni oficiálních míst. „Ale na jevišti jsem ji zpíval nějakých třicet let. Kupodivu na koncertech nám ji dovolili, i když je tam ten Ježíš,“ říká zpěvák.
Za což Neckářovi asi vděčili hlavně tomu, že „odešli“ z Prahy a činnost jim schvalovala agentura v Ústí nad Labem. „Já jsem se v Ústí narodil, brácha tam prožil dětství a agentura nás vzala za své. Byli jsme tam trochu za bukem a lépe se pracovalo,“ líčí Jan. Znamenalo to tedy nutnost změnit si trvalé bydliště, protože krajskou agenturu si umělec nemohl vybrat sám od sebe. „Krajské agentury spadaly pod krajské národní výbory a ty přímo pod ministerstvo vnitra. Sice jsme si mysleli, že máme svobodné povolání, ale byli jsme pořád pod kontrolou.“
