Co se vrátil z Tuniska, nesleduje Václav Marhoul politiku. "Když jsme v srpnu odjížděli, řešil se Čunek. Na Dušičky jsme přijeli, řešil se Čunek," zkouší vysvětlit slovy nepřenosnou proměnu myšlení, již si tým válečného dramatu Tobruk odnesl z pouště. "To není nezájem, moralizování ani póza, jen vědomí, co je podstatné. A obrana před malichernostmi, které na vás doma zase zaútočí a zanášejí vám mozek. Žít tam navždy, na to nemáme, ale pět centimetrů vydobyté svobody si chceme uhájit."
Říkají ano, myslí ne
Zda natočil film svých představ, ještě neví. Má všechny plánované záběry, ale to hlavní se ukáže až ve střižně, kam usedne po domácích dotáčkách příběhu československých vojáků bránících za druhé světové války se Spojenci libyjský Tobruk. "Dva měsíce v poušti se podobají totální detoxikaci. Nemůžete si být ničím jistí na sto procent, stvoříte si úplně nový svět."
Jedno opravdu nečekal: "Že se nic nestane. Žádná velká krize, hádky ani ponorková nemoc. Slabou chvilku tu prožil každý, ale celek fungoval: díky charakterům lidí i těžkým podmínkám, které nedovolují vyvádět hlouposti, jako když točíte u Karlštejna." Zvládli i potíže s místní produkcí, plynoucí z odlišného stylu práce a mentality.
"My jsme zvyklí dělat dvanáct čtrnáct hodin denně; oni sotva polovinu. My se domluvíme a platí to; u nich to platit nemusí. Neradi říkají ne, snaží se hostům vyhovět i za tu cenu, že lžou, takže vše musíte pořád ověřovat. Ale přesto byli bezvadní, dokonce když nám docházely výbušniny, dostali je přes celnici za týden. Zato Angličané, kteří tu také točili, zkusili nějaké zbraně pašovat - a vypakovali je okamžitě ze země."
Mezi hady a štíry
Točilo se šest dní v týdnu; volné pátky, kdy se herci dostali ze stanů na hotel, byly pro Marhoula paradoxně nejhorší. "Každý sám si musel rychle vyprat, mě navíc čekal počítač a v něm maily, fakturace, plánování. Já byl nejšťastnější v sobotu ráno, když se jelo zpět do pouště." A to přesto, že tamní rytmus znamenal vstát za tmy a umýt se v čůrku ledové vody na ledovém větru, jenž v říjnu s noční teplotou na bodu mrazu vystřídal zářijové dny s 50 stupni Celsia.
"Vichr přicházel náhle, odnesl stan jídelny; tehdy poprvé utřeli stoly," směje se Marhoul. Z kuchyně zmíní Michala Hromase, jemuž slíbil Řád zlaté vařečky: kouzlil zázraky včetně guláše s knedlíky. "Zdánlivé maličkosti pomáhají - jako pravé slovo v pravý okamžik, což umí vojenský kaplan Pavel Ruml zvaný Padre."
Lékař výpravy naštěstí řešil jen nastydnutí a úporné průjmy, které se vzdor povinnému "kloktání" whiskou nevyhnuly nikomu. A co nástrahy navenek mrtvé pouště, která v noci nečekaně ožívá? "Zmije tam byly, ale plaché a zavrtané v písku; jednu utloukli vojáci tuniské armády, kteří hráli Italy. Také škorpióny, kteří lezli do stanů a do sprchy, jsme nejdřív odnášeli, kdežto místní je zabíjeli - a krutě. Kupodivu se báli víc než my, ač tam žijí, a taky nebyli připraveni na skoky teplot," diví se Marhoul.
"Na zimu neměli svetry, za veder, kdy ctili postní měsíc ramadán, žízní někteří zkolabovali - já pil až sedm litrů vody denně." Celé nejbližší město Douz o filmařích vědělo: kdo jim půjčil auto, kdo pro ně dělá a za kolik. Ukazovali jim fotografii Jeana Rena, jenž tu kdysi točil, zvali je na arabskou svatbu. Bitvu o Tobruk místní neznali, ale po článcích v tisku se ozvalo tamní ministerstvo kultury s přáním, aby jedna z premiér filmu byla ve frankofonním Tunisu. Což Marhoul slíbil - beztak chystal kopii s francouzskými titulky.
Ve stopě Hvězdných válek
Anglicky už pomocníci mluvili hůř; s výjimkou patinéra jménem Tries. "Mezi poléhavači ve stínu byl jediný, kdo běhal. Jednou zakopl, zlomil si zub, ale běžel dál a styděl se, že se opozdil. Pak přiznal, že už pro zahraniční štáby dělal; a jmenoval Ježíše Nazaretského, Život Briana, Indiana Jonese, Hvězdné války, Anglického pacienta..." vzpomíná Marhoul na svůj šok.
Protipólem světáka Triese byli chudí místní dělníci. Štáb si je získal jídlem a největší vděčnost sklidil, když jim pomocí GPS, což prý viděli poprvé, přesně zaměřil a vyznačil směr, jímž leží Mekka, aby se při modlení neukláněli každý jinam. Další historky včetně těch "ryze pánských" jsou v deníku, který Marhoul vydá až po premiéře filmu, plánované na 11. září 2008. Bude v něm i to, kdy telefonovali jedné české herečce, co si po večerech zpívali a jak režisér objevil tajemství svého příjmení: "Marhoul tam znamená koráb pouště nebo bílý velbloud."
