V případě nynějšího prvního úplného vydání za tím samozřejmě stojí stovky hodin práce editora Jana M. Hellera, redaktora Pavla Hájka a Jany Čechurové, která se starala o obsáhlý poznámkový aparát.
Otec prvního českého prezidenta hojně publikoval už v průběhu svého života, preciznost textu tak čtenáře doprovází od začátku do konce. Havel detailně popisuje rodokmen své rodiny, stavební podnikání otce, bohatýrský život bratra Miloše, studentská léta, budování Barrandova, princip fungování podniků Lucerny i angažovanost v cestovním ruchu a studentském hnutí YMCA. Prohlédnout si čtenáři mohou i hospodaření Jídelny Lucerna od třicátých až do poválečných let. Nechybí sebemenší detail. Je tedy jasné, že obsáhnout celou knihu v jedné zprávě nelze.
Co však lze, je vyzdvihnout jeden z nejemotivnějších momentů knihy, který se paradoxně neodehrává v textu Václava M. Havla, ale jeho syna. Tehdy dvanáctiletého Václava, který otci poslal společně s matkou Boženou a bratrem Ivanem do vazby na Pankrác, kde se ocitl na tři měsíce za údajný podíl na ilegálním přechodu hranic.
Na korespondenčním lístku stojí rýmovačka, jejíž síla je umocněna ještě mladickým rukopisem budoucího ceněného dramatika. „Milý táto, moc nám tu scházíš, leč já doufám stále, že se v brzku navrátíš, že se objevíš nenadále, starost o tebe máme, a stále vzpomínáme! Já se v Poděbradech ustavičně koupu,“ napsal 8. května 1949.
Má smysl si stavět ideály
Úcta a láska pak čiší i z další korespondence, ve které už Havel hodnotí způsob, jakým otec memoáry sepsal. Kritiku se vyslovit neobává, je jí však vlastní patřičná pokora a úcta. Společně s bratrem jeho práci obdivují i v doslovu k prvnímu vydání. „Pracoval zvolna a pečlivě, radil se s přáteli a pamětníky, probíral se rodinným archivem, sám se staral o samizdatové vydávání jednotlivých svazků. Nalezl si v této práci nový smysl života,“ popisují.
Stejně tak si pravděpodobně našel smysl ve všem, co dělal. V zakládání mládežnické organizace YMCA. Ve výstavbě Barrandova, na který lákal jako na československý Hollywood (inspirací pro dnes chátrající terasy mu byl kalifornský Cliff House). I v pokračování na pozici řadového zaměstnance v podnicích, o které po únorovém převratu přišel.
Už ve svých 35 letech Václav Maria Havel hlásal: „Nezapomínejme, že jedním z impulzů života je touha po radosti a štěstí. Proto si stavíme ideály.“ Není ideálnější příležitost si tuto myšlenku připomenout jindy než právě teď, pár dní před vyvrcholením oslav sta let od založení Československa.
