Václav Havel očima devíti fotografů

S končícím prezidentstvím Václava Havla se objevila kniha a výstava fotografií dokumentujících některé okamžiky v jeho spisovatelské, občanské a politické dráze. Ačkoliv řada snímků je na výstavě Dárek na rozloučenou v Nejvyšším purkrabství Pražského hradu totožná se záběry obsaženými v publikaci nazvané Havel - Fotografie, jde o projekty na sobě nezávislé. Mají rozdílné ambice a této různosti se ještě dotkneme.

Nyní se věnujme publikaci. Je třetí obrazovou knihou o Havlovi vydanou v Česku - první v roce 1998 přinesl Jiří Jírů, jenž v letech 1993-1997 pracoval jako prezidentův osobní fotograf. V témže postavení v letech 1990-1992 byl Tomki Němec, který svou havlovskou publikaci vydal předloni. A je to opět Němec, kdo spolu s fotografem Michalem Hladíkem obrazově připravili nový svazek, v němž je Němec i autorsky podstatně zastoupen, v nejednom případě identickými snímky.

Němec s Hladíkem stáli před úkolem vyvážit tyto protivy: oba ve fotografii preferují obrazově vytříbený černobílý dokument a tomuto svému přesvědčení se snažili při výběru dostát. Šlo jim o knihu "umělecky" nejlepších záběrů, které jsou k dispozici. Současně však nemohli nebrat v potaz Havlův vývoj a společenskou pozici, tedy chronologii událostí. Ovšem zdaleka ne vše je pokryto na úrovni a způsobem, který by si editoři přáli. Fotografové, kteří se "ochomýtali" okolo Havla, mají různé autorské rukopisy. Přestože Jiří Jírů se z fotografů soustavně pohyboval v blízkosti prezidenta nejdéle, v knize je zastoupen pouze třemi pracemi. Není divu: jeho obrazově vesměs zcela průměrné snímky, které často koloruje, jsou více konceptem než dokumentem. V kontextu knihy by v hojnějším počtu a ve své pravé, "vybarvené" podobě působily nepatřičně. Jeden takový vychylující prvek ostatně kniha beztak obsahuje: barevný Havlův portrét s Řádem bílého lva (a psem Ďulou u nohou); tento snímek Alana Pajera z listopadu 1997, který reprodukujeme, je navíc v publikaci složen jako rozkládací příloha.

Svazek otevírají sedmdesátá léta, zrnité fotografické záznamy Bohdana Holomíčka. Oldřich Škácha, který se v disidentských kruzích pohyboval s fotoaparátem neméně soustavně, nemá tolik vyhraněný styl jako Holomíček či Jaroslav Krejčí, jehož tonálně "zatažené" a "hrubé" snímky vyzařují osudovou atmosféru. To jsme již na přelomu osmé a deváté dekády, kdy Havla ve zlomových chvílích fotografují Pavel Štecha, Jaroslav Kučera a Tomki Němec. Když Jiří Jírů na Hradě skončí, přestává existovat post výlučného hradního fotografa. Kanceláří jsou na jednotlivé akce najímáni Němec, Holomíček, precizní Štecha, bezpříznakový Pajer či Karel Cudlín, jemuž po právu patří závěr publikace, neboť i v mnohem sešněrovanějších podmínkách, než byla polistopadová euforie, jejíž byl součástí Němec, nerezignuje na snahu podat zprávu o něčem, co je za povinným oficiózním spektáklem - totiž o osamělosti a úmornosti prezidentské existence.

Havel - Fotografie

Autoři fotografií: Karel Cudlín, Bohdan Holomíček, Jiří Jírů, Jaroslav Kučera, Jaroslav Krejčí, Tomki Němec, Alan Pajer, Oldřich Škácha, Pavel Štecha. Úvodní slova Miloš Forman a dalajlama. Obrazová koncepce a výběr fotografií Tomki Němec a Michal Hladík, grafická úprava Jan Měřička. Výběr citací a doplňující texty Vilém Prečan a Pavel D. Vinklát, překlad Derek Paton. Vydalo nakladatelství Květa Vinklátová - KNIHY 555, Liberec 2002, 178 stran, náklad a cena neuvedeny, prodává se za 790 korun.

Lze říci, že Tomki Němec s Michalem Hladíkem dostáli svého úkolu v zásadě se ctí. Fotograficky kniha převyšuje výstavu Dárek na rozloučenou, neboť její kurátor Oldřich Škácha přistupoval k výběru populárněji a bezstarostněji, neváhal zařadit ani barevné agenturní momentky ze státnických ceremoniálů či stejně vděčné snímky mladého Havla ze šedesátých let. Vyšel vstříc širokému publiku a věděl proč - expozice vzhledem k prezidentským okolnostem vykazuje vynikající návštěvnost. Kniha naopak vybízí ke spočinutí a pozornému prohlížení. Při něm si kupříkladu všimneme, že na snímku z Hrádečku z roku 1998, kdy proti sobě sedí Havel s manželkou Dagmar, je v pozadí na stěně zarámovaná fotografie, na níž u téhož stolu proti sobě sedí Václav s Olgou - a tento záběr z roku 1974 na jiném místě publikace nalezneme.

Ovšem koncepce knihy jako celku není dotažena do detailů, neboť její redaktor Pavel D. Vinklát zřejmě nevěděl přesně, jaké publikum chce oslovit. Úryvky z Havlových textů a projevů jsou nadbytečné, působí téměř pedagogicky. Úvodní slova Miloše Formana a dalajlamy jsou laskavá a euforizující, ale charakter obrazové části by žádal ještě něco, ba možná právě jen to: text o tom, co v kterých údobích obnášelo fotit Havla. V profilech fotografů u Alana Pajera postrádáme, že jeden čas pracoval v časopise Signál. Tisk knihy je dobrý, ne však precizní jako u předloňské paperbackové monografie Tomkiho Němce. Ta vůbec působí kompaktněji, ale se srovnáváním zde musíme opatrně, neboť jde o knihy různého druhu. Řekněme to asi takto: za tu publikaci se její autoři, nakladatel a koneckonců ani prezident republiky nemusí stydět.

PRAHA 11. ZÁŘÍ 1997. Václav Havel s chotí Dagmar po návštěvě rodinné hrobky Havlových v Praze na Vinohradském hřbitově.

Václav Havel. Praha 1997.

Václav Havel. Hrádeček, 1974-75.

Václav Havel. Trutnov, 1998.

Václav Havel. Slavkov, 1990.