To je případ krimithrilleru ze zákulisí investigativní žurnalistiky Na odstřel, který dnes vstupuje do českých kin. Starosvětsky poctivé rukodělné práci téměř neublížil ani přenos z původního půdorysu chytrého britského seriálu na americké velké plátno – kromě moralizujících výronů o pravdě, lži, důvěře a cti, které se zkrátka musí přetrpět.
Vraždy kolem politika
Ale režisér Kevin Macdonald naštěstí udržel žánr v mezích klasiky typu Všech prezidentových mužů, spolehl se na vnitřní výbušnost bez efektních explozí, a byť vyloženě akčními scénami šetří, když už je natočí, pak s dokonalým řemeslem.
Největší rozkoš však skýtá Russell Crowe, který si v charakteristice svého hrdiny libuje blaženě jako v horké koupeli. Jeho reportér ze staré dobré školy vypadá málem jako Big Lebowski: umaštěný, uválený, v autě si prozpěvuje country, cpe se a mohutně kolem sebe drobí.
Do světů, o nichž píše, nevstupuje ve smokingu hlavním schodištěm, nýbrž zadním vchodem pro personál. Coby muž praxe zná každého vrátného či strážníka, z nichž vždycky něco vytáhne. A své dávné přátelství s vlivným politikem alias Benem Affleckem nezneužívá – dokud se v kongresmanově okolí nezačne objevovat až příliš mnoho mrtvých.
Bulvaristka z internetu
Zápletka o zdánlivě banálních vraždách, jejichž stopy však naznačují možné spiknutí ve zbrojním průmyslu a vysoké politice, není zrovna objevná a po hodině už se zdá všechno jasné, jen najít důkazy.
Ale naštěstí scenáristé dodržují zákon dvojího zvratu v závěru – a docela šikovně; navíc Crowe umí v okamžicích ohrožení, například ve scéně z garáží, výstižně přenést do sálu tíseň běžného civilisty a pocitové napětí bez „bafacích“ berliček.
Nicméně i zručné kriminální klasice sluší něco navíc: a tím je ve filmu Na odstřel výstižné profesní zázemí, zejména souboj tradičních redaktorů novin s rychlokvašenými hvězdičkami zvýhodňované internetové části.
Jednu takovou sebevědomou „vetřelkyni“ v podání Rachel McAdamsové dostane do týmu právě redakční opora čili Crowe, a třebaže to nemůže dopadnout jinak než vzájemným poznáváním a oceněním mistra a žačky, je báječné sledovat jeho uštěpačnost vůči „blogerce a bulvaristce“, kterou nezajímají fakta, jen se „vyzvrací na internet“.
Kodex cti
Hořkým humorem pak obraz novin korunuje Helen Mirrenová coby šéfredaktorka tvořící nárazník mezi majiteli listu a zaměstnanci. Jen dvě drobnosti se vymykají novinářské realitě: reportér si dlouho nechává kauzu jen pro sebe a šéfka právě jemu káže o střetu zájmů dosti nesmyslně. Crowe totiž zosobňuje prototyp hrdiny, který si kodex profesní cti už sám zakotvil; a bez frází.