Dodejme však, že tento zájem byl většinou zprostředkovaný, v lidských osudech spisovatele hrál nepodstatnou úlohu a ve způsobu, jakým prožil poslední léta, se až na výjimky téměř neprojevil. Má to svou logiku: známost Foglarovy osoby nezakládala veřejná vystoupení či občanské postoje, ale jeho knihy a comicsové příběhy Rychlých šípů.
Svébytné a v české literatuře ojedinělé univerzum, jež Foglar vytvořil, se dočkalo ocenění nejen v podobě čtenářského vytržení nad Záhadou hlavolamu či nad Hochy od Bobří řeky, ale také v úvahách vedených vysoko nad přímým autorovým záměrem. Snad nejlépe zatím poukázali na interpretační vydatnost Foglarových knih právě Jan Lopatka v textu Sláva a úskalí amatérismu a Martin Hýbler v úvaze Tajemství Jaroslava Foglara. Jestliže Lopatkovým záměrem byla především snaha vymezit Foglarovo dílo jako svého druhu literaturu speciálních funkcí, Hýblerův pohled přesvědčivě využívá prostředků jungovské analytické psychologie k rozboru trilogie Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří a Tajemství Velkého Vonta jako "archetypálního symbolického dramatu iniciace". Oba se shodují v tom, že Foglarovy texty jsou dobrou literaturou a že jejich význam nezpochybní poukazy na triviální stylistiku či jazykovou nedbalost.
Ve svých nejlepších a nejznámějších knihách - Hoši od Bobří řeky, Chata v Jezerní kotlině, stínadelská trilogie, Tajemná Řásnovka či Přístav volá - Foglar vytvořil autonomní obraz světa pozdního dětství, které ještě neohrožují poryvy puberty, znejisťující identitu osoby.
Prostor Foglarových příběhů je zřetelně ohraničený a statický, uvnitř však jeho kvalitu určují vzrušující rozhodnutí, zápletky, akce a činy, jejichž prostřednictvím nabývají suché pojmy etického kodexu živou názornost.
Za napětí vanoucí z každé stránky foglarovek přitom vděčíme paradoxům a střetům protikladných principů. Lehce patologickou oslavu kolektivismu a vůdcovství lze vnímat jako nezbytná rezidua mýtu, proměňující rámec pohádky v přijatelně moderní novelu s tajemstvím. Ale důvěryhodnou ji činí jemně nuancované problémy se skupinovou identitou a ještě výraznější individualismus cti, daného slova, osobní odvahy a zodpovědnosti.
Tajemství jako nezbytný prvek žánru, ale také jako spouštěcí mechanismus děje, v němž se ověřuje i buduje integrita osobnosti, pak nabývá u Foglara fascinující podoby díky roli, již v ní hraje smrt a pomatenost. Neskutečný, mechanický charakter záhadné smrti tvoří jádro Foglarových knih - ta smrt bývá napůl přízračná a napůl skutečná. Její kulisy odkazují k mýtu, její příčiny k reálnému světu konkrétní odpovědnosti. Šílenství a smrt doplňují - pro dospívající zatím zvnějšku - zkušenost o nejednoznačném celku života. Podobnou funkci hrají paralelní světy Stínadel a Druhé strany či princip zrcadlení, na němž je zbudován kontrast bezcílného života před příchodem vůdce Rikitana s táborem u Bobří řeky. Strach a děs či moment zrady a viny, jejž identifikoval ve Foglarově díle Jan Lopatka, znepokojují a rozviřují emoce. Jeho knihy je však učí zvládnout, nikoli vytěsnit na periferii osoby.
O Foglarově světě se tvrdí, že existuje v jakémsi bezčasí a sociální neurčitosti. Jeho díla přitom nesou zřetelné stopy doby, v níž vznikal soubor základních motivů. Rychlé šípy se rekrutují z nižších středních vrstev, Vontové evidentně pocházejí z nižších vrstev společnosti. Comicsové příběhy ve vztahu ke světu dospělých charakterizuje primární prvorepubliková důvěra ve společenské instituce, jako jsou výchovné ústavy, ředitelé škol či strážníci. A město, které vedle přírody tvoří základní kulisu i téměř samostatnou postavu Foglarových příběhů, je ústředním tématem civilismu čtyřicátých let.
Zmíněný vrstevnatý a nejednoznačný motiv skupinové identity patří mezi nejproduktivnější témata kultury dvacátého století. Jeho zacílení ve Foglarově případě naštěstí určuje zkušenost skautského hnutí a s ní související liberalismus, důraz na individualitu a osobní odpovědnost. To bylo také trnem v oku totalitních hnutí, jež se aktivizovala v evropském prostoru právě ve třicátých a čtyřicátých letech.
Svébytné a v české literatuře ojedinělé univerzum, jež Foglar vytvořil, se dočkalo ocenění nejen v podobě čtenářského vytržení nad Záhadou hlavolamu či nad Hochy od Bobří řeky, ale také v úvahách vedených vysoko nad přímým autorovým záměrem. Snad nejlépe zatím poukázali na interpretační vydatnost Foglarových knih právě Jan Lopatka v textu Sláva a úskalí amatérismu a Martin Hýbler v úvaze Tajemství Jaroslava Foglara. Jestliže Lopatkovým záměrem byla především snaha vymezit Foglarovo dílo jako svého druhu literaturu speciálních funkcí, Hýblerův pohled přesvědčivě využívá prostředků jungovské analytické psychologie k rozboru trilogie Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří a Tajemství Velkého Vonta jako "archetypálního symbolického dramatu iniciace". Oba se shodují v tom, že Foglarovy texty jsou dobrou literaturou a že jejich význam nezpochybní poukazy na triviální stylistiku či jazykovou nedbalost.
Ve svých nejlepších a nejznámějších knihách - Hoši od Bobří řeky, Chata v Jezerní kotlině, stínadelská trilogie, Tajemná Řásnovka či Přístav volá - Foglar vytvořil autonomní obraz světa pozdního dětství, které ještě neohrožují poryvy puberty, znejisťující identitu osoby.
Prostor Foglarových příběhů je zřetelně ohraničený a statický, uvnitř však jeho kvalitu určují vzrušující rozhodnutí, zápletky, akce a činy, jejichž prostřednictvím nabývají suché pojmy etického kodexu živou názornost.
Za napětí vanoucí z každé stránky foglarovek přitom vděčíme paradoxům a střetům protikladných principů. Lehce patologickou oslavu kolektivismu a vůdcovství lze vnímat jako nezbytná rezidua mýtu, proměňující rámec pohádky v přijatelně moderní novelu s tajemstvím. Ale důvěryhodnou ji činí jemně nuancované problémy se skupinovou identitou a ještě výraznější individualismus cti, daného slova, osobní odvahy a zodpovědnosti.
Tajemství jako nezbytný prvek žánru, ale také jako spouštěcí mechanismus děje, v němž se ověřuje i buduje integrita osobnosti, pak nabývá u Foglara fascinující podoby díky roli, již v ní hraje smrt a pomatenost. Neskutečný, mechanický charakter záhadné smrti tvoří jádro Foglarových knih - ta smrt bývá napůl přízračná a napůl skutečná. Její kulisy odkazují k mýtu, její příčiny k reálnému světu konkrétní odpovědnosti. Šílenství a smrt doplňují - pro dospívající zatím zvnějšku - zkušenost o nejednoznačném celku života. Podobnou funkci hrají paralelní světy Stínadel a Druhé strany či princip zrcadlení, na němž je zbudován kontrast bezcílného života před příchodem vůdce Rikitana s táborem u Bobří řeky. Strach a děs či moment zrady a viny, jejž identifikoval ve Foglarově díle Jan Lopatka, znepokojují a rozviřují emoce. Jeho knihy je však učí zvládnout, nikoli vytěsnit na periferii osoby.
O Foglarově světě se tvrdí, že existuje v jakémsi bezčasí a sociální neurčitosti. Jeho díla přitom nesou zřetelné stopy doby, v níž vznikal soubor základních motivů. Rychlé šípy se rekrutují z nižších středních vrstev, Vontové evidentně pocházejí z nižších vrstev společnosti. Comicsové příběhy ve vztahu ke světu dospělých charakterizuje primární prvorepubliková důvěra ve společenské instituce, jako jsou výchovné ústavy, ředitelé škol či strážníci. A město, které vedle přírody tvoří základní kulisu i téměř samostatnou postavu Foglarových příběhů, je ústředním tématem civilismu čtyřicátých let.
Zmíněný vrstevnatý a nejednoznačný motiv skupinové identity patří mezi nejproduktivnější témata kultury dvacátého století. Jeho zacílení ve Foglarově případě naštěstí určuje zkušenost skautského hnutí a s ní související liberalismus, důraz na individualitu a osobní odpovědnost. To bylo také trnem v oku totalitních hnutí, jež se aktivizovala v evropském prostoru právě ve třicátých a čtyřicátých letech.
