Čechov trval na tom, že Racek není tragédie, byť končí sebevraždou jedné z postav. "Bude to veselohra, tři ženské úlohy, šest mužských, čtyři jednání, scenérie, mnoho debat o literatuře, málo děje, pět metráků lásky," napsal v roce 1895. S žánrem hry to není tak jednoduché, což potvrzuje i Polákův přístup. Režisér ji inscenuje jako tragikomedii, v níž je hranice mezi tragičnem a komičnem velmi tenká, ale o to ostřejší. A tímto směrem vedl i herce. Výborná je především Marta Vančurová v roli Arkadinové. Rychlými střihy střídá všechny polohy, svářející se v sebestředné, ješitné, znuděné a lakomé herečce, jež přesto dokáže dávat i přijímat absolutní lásku a lehce si podmanit všechny kolem. Je přesvědčivá ve svém "hraní na druhou", kdy dává Arkadinové teatrálnost, ale zároveň hluboké přesvědčení, že to myslí doopravdy. Scéna, kdy ve třetím dějství uplatní na s<%0>vého milence Trigorina všechny zbraně ženy a herečky, aby ho donutila ke společnému odjezdu, patří k vrcholům inscenace.
Velkým vývojem prochází Nina Zarečná v podání Lenky Vlasákové. Ta je stejně přesvědčivá v poloze venkovské holčičky, která se prostřednictvím Arkadinové a Trigorina poprvé setkává s velkoměstským životem a světem umění, i jako zklamaná, pološílená žena vracející se na místa svého dětství. Tomáši Petříkovi v roli Trepleva však daleko lépe vychází poloha "rozhněvaného mladého muže", který se v prvních třech dějstvích vymezuje především vůči starší generaci své matky a jejího milence, než sebevražedný závěr.
Souvisí to i s tím, že závěrečné dějství trochu ztrácí přehlednost vztahů a situací. Mezi třetím a čtvrtým dějstvím totiž uplynou dva roky, což by divák - pokud si důležitou poznámku nepřečetl v programu - mohl postřehnout až ze slov Zarečné o dítěti, jež jí zemřelo.
Vedle citlivých hereckých výkonů, k nimž je nutné přičíst i doktora Dorna Ladislava Mrkvičky, Polinu Jitky Smutné a Sorina Otakara Brouska, je však zřetelné, že se ne všem podařilo na ostré hraně mezi tragikou a komikou udržet. Z jiné inscenace, ne-li z jiné hry, je postava učitele Medvěděnka v podání Josefa Cardy. Důraz na komiku hraničící s klauniádou ochuzuje tuto postavu o její tragický rozměr. A Petr Pospíchal je sice pro roli Trigorina výrazným typem, ale nedokázal dát ješitnému spisovateli jedinou lidskou vlastnost, a stal se tak pouhým deklamátorem textu.
To však nic nemění na tom, že Racek v Divadle Bez zábradlí je v pražském kontextu mimořádnou událostí. Už jen proto, že někteří čeští herci ukázali schopnost hrát stejně dobře jako vzývaní slovenští kolegové.
Divadlo Bez zábradlí Praha - Anton Pavlovič Čechov: Racek
Překlad Josef Topol, režie Roman Polák, scéna Ján Zavarský, kostýmy Jana Zbořilová, hudba Miroslav Kořínek.
Premiéra 15. října.
