Ačkoli se o Arnovi obvykle píše, že je šansoniér, a ačkoli je frankofonní Belgičan, což jej až nebezpečně v podvědomí prvoplánově uvažujícího posluchače může zavádět do sousedství Jacquesa Brela, jeho nejbližším hudebním příbuzným je už na první poslech Tom Waits.
Je to samozřejmě hlavně Arnův hlas, který je stejně stylizován, ale zároveň pravděpodobně poznamenán podobnými "koníčky", v jakých se vyžíval "svatý Tom". Je to ale v mnohém zcela zřetelně i muzikantské myšlení – láska k blues a jazzu na jedné straně, na straně druhé i shovívavost vůči tomu, co je pro hóch kulturu jen pokleslost.
V tomto smyslu se ostatně Arno dostává do sousedství dalšího velkého jména, tentokrát etnograficky výrazně bližšího, k Sergi Gainsbourgovi, který zcela nepochybně byl dalším sudičem nad Arnovou autorskou i interpretační kolébkou.
Arno je nejen výborný interpret, ale také autor a "majitel" vynikající doprovodné kapely. Kromě vlastních skladeb se s oblibou věnuje také coververzím, do kterých vkládá hodně ze svého osobního hudebního myšlení: dobrou vizitkou může být třeba zpomalená stonesovská Mother´s Little Helper.
O podobě Arnovy show hodně vypovídají nejen jeho alba, ale především nedávno vydané DVD s koncertem v Bruselu. Každý, kdo jej alespoň koutkem oka zahlédl, hovoří o velkém zážitku - a hlavně velkém příslibu pro pražský koncert. Bližší informace o něm najdete na www.rachot.cz.
