Je to paradox, kterému se sám směje. Dokud filmový architekt Jan Vlček pracoval na snímcích pro kina, věděli o něm vesměs jen lidé z branže. Pak ale přišel seriál Okresní přebor.
K populárnímu fotbalovému hitu nedělal jen dekorace. Ujal se i "autorské tvorby" jedné z postav – veterináře Ády Větvičky v podání Leoše Nohy, zdravotníka vesnického fotbalového klubu, jenž ve volných chvílích maluje.
"V naivistickém stylu jsem udělal několik Větvičkových obrazů a rázem přišla popularita – dokonce je Nova vyvěsila na webu," zmiňuje Vlček internetovou galerii Ády Větvičky včetně slavného zátiší s dýní, džbánem a kastračními kleštěmi. Sám Vlček své návrhy vystavuje v pražské Galerii Le Court.
Vysvětlete člověku, který propadal z deskriptivními geometrie, jak si dovedete filmové prostředí na papíře představit trojrozměrně?
Buďte klidná, já jsem s deskriptivou taky bojoval. Tady ještě nejde o techniku, vybral jsem ze svého archivu čtyřicítku skic, tedy prvních představ, které mě napadnou po po přečtení scénáře. To je prvotní náčrt, který režisérům nabídnu, aby si dokázali představit, v jakém prostředí by se mohli hrdinové pohybovat. Teprve když se na tomhle základu shodneme, nastupují ty technické podrobnosti.
Znamená to, že v téhle fázi ještě máte úplnou svobodu, nebo už se podřizujete rozpočtovým omezením projektu?
Ne, tady na samém počátku jsem ve svých představách ještě absolutně svobodný. Ale protože české producenty snad už od prvního ročníku studia na FAMU učí říkat základní zaklínadlo Nemáme peníze, držím se realisticky při zdi. Ostatně v profesi filmového architekta není místo pro osobní exhibici. Moje práce slouží vždy figuře, kterou má za úkol dokreslit i v sociálním prostředí. Důležité je domluvit se s autory kostýmů, aby neposadili dejme tomu hraběnku do doupěte. A samozřejmě s režiséry, kteří mají takové návrhy rádi. Umějí si totiž nad nimi snáze než nad technickým půdorysem představit, kde co bude stát, kterými dveřmi se dá přicházet, takže už mohou začít v duchu režírovat.
Pracoval jste na debutu Zoufalci, česko - irských Lištičkách, historických Lidicích i fotbalovém seriálu Okresní přebor. Mají tak odlišné projekty něco společného?
Právě a pouze onu rozhodující věc, tedy službu celku. Vždycky všude platí stejná zásada: divák vůbec nesmí poznat, že je to dekorace, ať jde o dobový velkofilm nebo o školní práci studenta FAMU.
Sledujete i v kině coby divák každý film z hlediska architekta? Co byste udělal jinak třeba v případě Harryho Pottera?
Ano, trpím touhle profesionální deformací. A co se týče Harryho Pottera, tam všechno vychází z britské školní tradice, úplně odlišné od naší. Něco podobného jsem zažil u Lištiček, kdy jsem zjistil a musel vzít v úvahu, že irská střední třída je naprosto jiná než česká.
Lidice jsou dotočené, co máte před sebou?
Jezdím na obhlídky chystaného celovečerního filmu Okresní přebor, jehož děj by měl předcházet událostem ze seriálu. A příští rok se snad konečně začne točit snímek Don’t stop, ve kterém Richard Řeřicha líčí příběh rebelů z punkové kapely 80. let.
