Divadelník Bruscon, někdejší herec státní scény a po svém soudu největší herec všech dob, chystá v jakési podalpské díře jedno z představení svého turné. Turné s vlastní, zřejmě prachmizernou, hrou stopující křižovatky lidských dějin, v níž všechny role hrají členové jeho rodiny. Špinavý zatuchlý sál, věčně kašlající žena, netalentované děti. Zvenku chrochtají prasata, do sálu proniká pach vepřína a porážky. K tomu všemu hrůza z velitele hasičů, který bezpochyby nedovolí v závěru inscenace zhasnout nouzová světla, a naprosto tak zničí vyznění hry.
Bernhard otrávený a plný jedu vypsal se v Divadelníkovi z nenávisti vůči Rakousku, "žumpě, zabedněnému státu plnému zabedněných lidí, nádoru Evropy", i divadlu - tomu nejabsurdnějšímu místu na světě, peklu, v němž nejhloupější lidé - herci - lžou, že jsou mysliteli a králi.
Režisér Jan Antonín Pitínský má na scéně Divadla Na zábradlí k dispozici kouřící prach, komponovaný šerosvit, pavučiny, masky v rukou i na obličejích herců, hostinského dceru Ernu, která v hudbou organizované stylizaci doslova zamete jeviště včetně jeho aktérů. Má také řezníka a hasiče a Hitlera v závěru komedie a má housle, jež se v rukou velkého herce, třebaže na ně neumí hrát, promění ve virtuózní nástroj symbolizující sílu umění. Především ovšem má onoho velkého herce - Martina Hubu, který si přijel zahrát do hostince Černý jelen, v nějž se divadlo pro tentokrát proměnilo.
Spolupráce režiséra s hercem na divadelníkově portrétu pluje propastmi a ponornými řekami, v nichž se proplétá vztah divadla a světa, jejichž hranice je mnohdy snadno prostupná a stěží patrná. Tři základní polohy výkonu - předvádivou, vysvětlující a zpovídající se - varíruje Huba v mnoha zákrutách hereckého umění. Svá obvinění hřmí opravdově, exhibovaně, se značnou dávkou sebelásky, herecké citové intenzity i falše patosu, za nímž nestojí mnoho. Bílé ruce v černém tričku s plavnou elegancí dopovídají nesdělitelné významy replik, aby vzápětí zraňovaly přiraženým víkem; brumlavě medový hlas miluje a střihem nenávidí, pozvedává i dává smrtelné rány.
V té odpudivé lidské kreatuře, jíž Bruscon bezpochyby je, podtrhuje ovšem Huba i to, co je také ve hře potenciálně obsaženo. Jeho divadelník o cosi usiluje. Není otupělý ani tupý, jde mu o to, aby to, co dělá, bylo stále lepší, není lhostejný a myslí výš než k ovaru s jablečným křenem. Kontrast se světem, který nesnesitelného Bruscona obklopuje, světem prasat, zaprášených Hitlerových portrétů, "jelitových dní", jejichž cílem je cpát krvavou masu do vyčištěných střev, je výmluvný. Zviditelnění takového kontrastu má ovšem své oběti. Beze slov kašlající manželku Evy Holubové, ustrašeně potlačené a přece vzdorovité pohledy permanentně likvidovaného Brusconova syna (Karel Dobrý) i zoufale vstřícné obdivné oči hercovy dcery - Kristiny Maděričové -, která čeká lásku, s níž ovšem vzápětí schytá i úder nejhlubšího ponížení.
Při premiéře se inscenaci Divadelníka dostalo neobyčejně vstřícného, chápajícím smíchem propleteného odbornického přijetí. Její nebezpečí a meze jako by naznačil režisér ve chvíli, kdy největší tirády o divadle doprovodil spánkem "naslouchajícího" a jinak čilého a šantalovitého Hostinského Ladislava Klepala. Kolika nedivadelníkům může Bernhardův sebeočistný text přinést úlevu, kolik je v něm přesahu z divadla do života, je otázka. Tu už ovšem za odborníky i "odborníky" musí zodpovědět diváci.
Bernhard otrávený a plný jedu vypsal se v Divadelníkovi z nenávisti vůči Rakousku, "žumpě, zabedněnému státu plnému zabedněných lidí, nádoru Evropy", i divadlu - tomu nejabsurdnějšímu místu na světě, peklu, v němž nejhloupější lidé - herci - lžou, že jsou mysliteli a králi.
Režisér Jan Antonín Pitínský má na scéně Divadla Na zábradlí k dispozici kouřící prach, komponovaný šerosvit, pavučiny, masky v rukou i na obličejích herců, hostinského dceru Ernu, která v hudbou organizované stylizaci doslova zamete jeviště včetně jeho aktérů. Má také řezníka a hasiče a Hitlera v závěru komedie a má housle, jež se v rukou velkého herce, třebaže na ně neumí hrát, promění ve virtuózní nástroj symbolizující sílu umění. Především ovšem má onoho velkého herce - Martina Hubu, který si přijel zahrát do hostince Černý jelen, v nějž se divadlo pro tentokrát proměnilo.
Spolupráce režiséra s hercem na divadelníkově portrétu pluje propastmi a ponornými řekami, v nichž se proplétá vztah divadla a světa, jejichž hranice je mnohdy snadno prostupná a stěží patrná. Tři základní polohy výkonu - předvádivou, vysvětlující a zpovídající se - varíruje Huba v mnoha zákrutách hereckého umění. Svá obvinění hřmí opravdově, exhibovaně, se značnou dávkou sebelásky, herecké citové intenzity i falše patosu, za nímž nestojí mnoho. Bílé ruce v černém tričku s plavnou elegancí dopovídají nesdělitelné významy replik, aby vzápětí zraňovaly přiraženým víkem; brumlavě medový hlas miluje a střihem nenávidí, pozvedává i dává smrtelné rány.
V té odpudivé lidské kreatuře, jíž Bruscon bezpochyby je, podtrhuje ovšem Huba i to, co je také ve hře potenciálně obsaženo. Jeho divadelník o cosi usiluje. Není otupělý ani tupý, jde mu o to, aby to, co dělá, bylo stále lepší, není lhostejný a myslí výš než k ovaru s jablečným křenem. Kontrast se světem, který nesnesitelného Bruscona obklopuje, světem prasat, zaprášených Hitlerových portrétů, "jelitových dní", jejichž cílem je cpát krvavou masu do vyčištěných střev, je výmluvný. Zviditelnění takového kontrastu má ovšem své oběti. Beze slov kašlající manželku Evy Holubové, ustrašeně potlačené a přece vzdorovité pohledy permanentně likvidovaného Brusconova syna (Karel Dobrý) i zoufale vstřícné obdivné oči hercovy dcery - Kristiny Maděričové -, která čeká lásku, s níž ovšem vzápětí schytá i úder nejhlubšího ponížení.
Při premiéře se inscenaci Divadelníka dostalo neobyčejně vstřícného, chápajícím smíchem propleteného odbornického přijetí. Její nebezpečí a meze jako by naznačil režisér ve chvíli, kdy největší tirády o divadle doprovodil spánkem "naslouchajícího" a jinak čilého a šantalovitého Hostinského Ladislava Klepala. Kolika nedivadelníkům může Bernhardův sebeočistný text přinést úlevu, kolik je v něm přesahu z divadla do života, je otázka. Tu už ovšem za odborníky i "odborníky" musí zodpovědět diváci.
|
Thomas Bernhard: Divadelník | |
| překlad do slovenštiny | Viki Janoušková |
| překlad do češtiny | Vladimír Tomeš |
| režie | Jan Antonín Pitínský |
| dramaturgie | Ivana Slámová |
| scéna | Jan Dušek |
| kostýmy | Kateřina Štefková |
| hudba | Petr Hromádka |
| pohybová spolupráce | Jiří Reidinger |
|
Česká premiéra 16. února | |
