Takto vzpomínal v 50. letech 20. století filmový režisér Václav Wassermann: „Kdyby dneska někdo dostal do ruky úmrtní list padesátiletého malíře Emila Pittermanna, nevěděl by vůbec, o koho jde. Kdopak by dneska věděl, že syn advokáta Pittermanna z Vlašimi je E. A. Longen, jeden z největších bouřliváků prvních třiceti let tohoto století; společník Haškových alotrií, Sauerových dobrodružství, Kischových cest po světě, podílník na roztomilých výtržnostech nezapomenutelného Emana Trojana! Longena znal každý - jako každý zná Eiffelku -alespoň z doslechu! Artura Longena znaly hlavně pražské lokály a jejich hosté zase jen podle jména, o jeho činnosti věděli málo nebo nic, zato jméno Artur Longen jim stačilo jako symbol bohémství.“
Wassermannova vzpomínka má platnost i dnes, pouze s tím rozdílem, že v širším povědomí už není ani Longenovo jméno.
Pomohl proslavit Vlastu Buriana
Longen využíval čas nejen na eskapády, jimiž dráždil měšťáky, ale hlavně na tvorbu. Umělec, mimo jiné spoluzakladatel malířské skupiny Osma, byl u zrodu několika kabaretů a divadel, hrál, psal hry, filmové scénáře i romány, maloval dekorace, natáčel filmy.
Podle mínění některých badatelů právě on „udělal“ Vlastu Buriana. Nejenže o něm napsal román Král komiků, ale především pro něj psal hry a scénáře jako C. a k. polní maršálek, Nezlobte dědečka či Anton Špelec, ostrostřelec.
Longenovou vášní bylo divadlo. Už v patnácti letech utekl z domova a přidal se ke kočovné společnosti, za což jej otec vydědil. Později se snažil uvést v život vlastní divadlo. Největší vážnost z těchto jeho snah získala Revoluční scéna, která uváděla původní hry i zcela novátorské výklady klasiky a inscenačně porušovala dobové konvence.
Podle publicisty Jiřího Kamene, který o Longenovi napsal román, divadelník touto scénou předznamenal, ne-li předběhl postupy české divadelní avantgardy. Longenův tvůrčí zápal se podle Wassermannova svědectví podobal erupci:
„Celé noci psal, překládal, upravoval, ve dne režíroval, zkoušel, organizoval návštěvnickou obec, debatoval v Unionce, angažoval herce, dbal, aby všude visely originální, jím vytvořené reklamní panely, zapíjel úspěchy ve vinárnách a neúspěchy v nočních zapadácích. Když mu hořely v divadle návštěvy, protože repertoár byl příliš politický, zachraňoval rozpočet a gáži herců tím, že za pouhý týden nastudoval nový repertoár a měl nabito tak, že lidé prosili o lístky. Kdy ten člověk spal?“
Fraška jako kabaret
Longenových frašek si považovala i kritika. „Longenovy hry ... nehladí sice a nelahodí, nýbrž škrábou a skřípou, ale je po nich o čem přemýšlet,“ napsal například Jindřich Vodák. Dezertér z Volšan je typickým příkladem takové frašky. Manžel, zatvrzelý flamendr, to přežene s koňakem, takže je rodinou považován za nebožtíka. V rakvi ho odnesou na Olšany a k manželce se okamžitě stěhuje milenec.
Jenže „umrlec“ z rakve pláchne na další flám, a když se vrací, je považován za ducha. Režisér a umělecký šéf Arény Ivan Krejčí si na Longenův nezávazný a cynický humor potrpí: k Dezertérovi z Volšan se vrací již podruhé, poprvé jej uvedl před časem v Karlových Varech.
„Už karlovarská úprava, kterou jsme udělali s Petrou Kohutovou, obohatila text o písně a některé scény, které byly výsledkem zkoušení. Nyní jsme s dramaturgem Tomášem Vůjtkem upravenou verzi ještě vyčistili a změnili některé písně - použili jsme Gellnerovy básně, které zhudebnil Vlastík Šmída. Trošku jsme hru posunuli blíž k předválečné bohémě a jejímu kabaretu, vlastně zpátky k Longenovým uměleckým začátkům,“ říká.
Longenův „Dezertér“ v sobě nese atmosféru staré Prahy a jejího jazyka. Jak fungují „Volšany“ v Ostravě? „Podle reakcí publika ohromně, protože situace jsou lidské a následky nezměrného pití nejsou zeměpisně nikam vázány. A pokud jde o rodinné, potažmo milostné vztahy, nezdá se, že by Longenův cynismus působil anachronicky. Spíše naopak,“ konstatuje Ivan Krejčí.
