Vrcholná Shakespearova díla provokují svou velikostí a hloubkou i svou nedokonalostí. Ta spočívá především v jejich neuzavřenosti, občasné nelogičnosti, místy třeba i nedbalosti a nedůslednosti. Je to ovšem právě ona "nedokonalost", jež spolu s Shakespearovým géniem láká inscenátory k luštění autorových rébusů. Více než u jiných vrcholných dramatiků také umožňuje najít v pravdě velkého divadelníka i pravdu svou. Krále Leara nelze nikdy hrát celého. Hrát je možné, řečeno s polským shakespearologem Janem Kottem, vždy jen jednoho z Learů obsažených v textu. Inscenace bude pokaždé chudší než Shakespeare, ale obohacena o naši současnost.
Čím bude aktuálnější, tím víc ztratí hloubek a významů, které do textu uložil autor. Hledat správnou polaritu je neustálým úkolem inscenátorů a výsledek bude vždy problematický. Vladimír Morávek v mohutném shakespearovskému cyklu, který v hradeckém Klicperově divadle realizuje, pokouší polaritu různou měrou. Zatímco v inscenaci Romea a Julie se přiklonil na stranu svou, v Králi Learovi dostal Shakespeare dobrou šanci.
Král Lear věru není hrou psychologickou a hledat v ní pouze pravděpodobnosti a motivace tohoto druhu je zbytečné. To Morávek dokládá na postavě zlotřilce Edmunda: Ondřej Malý hraje ve zpomaleném přikrčeném tempu usměvavého padoucha, který nastrčené listiny skrývá více než očividně a z portálu se zjevuje jako fantom. Oba alternující Leary - Davida Suchařípu a Jiřího Pechu - naopak režisér zbytečně morduje uřvaným rozehráváním zřejmě opilecké motivace králova nesmyslného nápadu, jak rozdělit říši. Vždyť právě tento nonsens lze vzít jako pouhý fakt, který spouští další groteskně tragické děje. Zastřený stařecký řev a prchlivost, posléze už ovšem zbavené psychologie, provázejí oba protagonisty celou první půlkou inscenace, jež se víceméně řídí logikou předlohy.
Druhá polovina počínajíc šílenstvím bouře je už víceméně režijně výtvarnou Morávkovou kompozicí. Tam, kde Shakespeare ještě hlídá a konstruuje logiku děje, režisér komponuje osud dvou zoufalých otců; smrt vymknutá z kloubů kauzality i lidské spravedlnosti tu řádí ještě více, než bylo vyčítáno Shakespearovi. Vlnící se rudé pozadí Glostrovy krvavé ztráty zraku (ne Cornwall, ale Learova dceruška Regan mu vypíchla oči a při jednom zprovodila ze světa i manžela), desítky z provaziště sjíždějících svící ve scéně bouře, hromadící se kufry nekonečného množství běženců této tragédie, naléhavá hudba, hromově dunivé pointy scén, mohutné škrty v textu, nedopřávající postavám reflektovat svou situaci. Roztřesený Gloster Vlastimila Čaňka i šílený Lear (v podání mladého Suchařípy spíš efektní a sentimentální, v Pechově přirozeně šedovlasé interpretaci skutečně jímavý) se na scéně vlastně jen míjejí, a přece o jejich situaci tušíme vše.
Na předscéně komentuje tragédii Šašek Lubora Novotného. V pierotovské běli, s cupitavou chůzí a takřka němý není oním shakespearovským demonstrátorem šílenství našeho světa ani Learovým opatrovníkem, který může zmizet ve chvíli, kdy král převezme jeho logiku i slovník. Morávkův Šašek jmenuje dějiště scén, pronese pár svých slavných vět i proslulou Glostrovu repliku o lidech a mouchách, přidá několik šklebů. Je moderně chladným pozorovatelem dění, v němž "blázni vedou slepce". A z jeviště takového světa nemizí, stává se jeho obětí.
|
William Shakespeare: Král Lear | |
| překlad | E. A. Saudek |
| režie | Vladimír Morávek |
| dramaturgie | David Drábek |
| scéna | Martin Ondrúš |
| kostýmy | Eva Morávková |
| hudba | Zdeněk plachý a Laco Deczi |
|
Premiéry 31. října a 4. listopadu | |
