Vznik hry Před penzí podnítil aktuální politický podnět: předseda vlády Bádenska-Württemberska Karl Filbinger musel odstoupit, neboť byl odhalen jako bývalý nacista a soudce za Hitlerova režimu. Stejně jako v případě Bernhardova Náměstí hrdinů je i zde tématem nacismus a antisemitismus a nedostatečná denacifikace Rakouska po 2. světové válce. A toto téma lze aplikovat i na českou situaci. Naším skrytým tématem je nepotrestání komunistů a jejich znovuprolnutí veřejným životem včetně nejvyšších společenských vrstev. Vedle osvětimské lži existuje už i lež popírající pracovní tábory, popírající existenci statisíců politických vězňů 50. let, fakt umučených a popravených obětí komunismu. Z tohoto hlediska je důležité, že představitelé pražské inscenace Bernhardovy hry věkově reprezentují dnešní aktivní generaci, která se spolupodílí na současné bagatelizaci a vymazávání utrpení těch, jimž komunistický režim a ideologie zničily nebo vzaly život. A jejichž památka či paměť dnes jen obtěžuje, nebo je dokonce směšná pro samozvané reprezentanty tržně-ekonomické společnosti.
Bernhardovi sourozenci Vera a Rudolf mají incestní vztah, a navíc jsou spolu nerozlučně spjati fatálním poutem nacistické minulosti. Každý rok tajně slaví Himmlerovy narozeniny. Vera Rudolfa po válce deset let skrývala ve sklepě, než si troufl opět vylézt "na světlo". A teď patří opět ke společenské elitě - udělal soudcovskou kariéru a soudí zločince, nad jejichž bezcitností se pozastavuje. Rozehrát v miniaturním prostoru drama poukazující přímo k historii i celé společnosti je nesmírně náročné na hereckou koncentraci. Proto režisér s herci vypracovali podrobnou partituru akcí, reakcí, přechodů, gest. Tam, kde má Burgtheater obrovské jeviště s věrně rekonstruovaným interiérem salonu včetně vysokých dveří v masivních rámech, si musí například Eva Salzmannová jako Vera vystačit s oknem zavěšeným mezi trámoví, s malým stolkem, prádelníčkem a s žehlicím prknem. Minimalizace jevištních prostředků jí však poskytuje možnost postavit výkon na zkratkovitosti, náznakovosti, nadsázce, bez naturalistické drobnokresby. Tak se například žehlení nebo prohlížení rodinného alba, kdy se Vera rozněžňuje nad snímky z lágru, stávají působivými fraškovitými výstupy; mohutné syčení a oblak páry z žehličky doprovází vždy nějaký autoritativní a absurdní výrok Very jako jedné z postav domácího nacistického peklíčka.
|
PŘED PENZÍ | |
| režie |
Oto Ševčík j. h. |
| překlad |
Josef Balvín |
|
scéna |
Milan Čech j. h. |
|
kostýmy |
Lenka Rašková j. h. |
|
dramaturgie |
Johana Kudláčková |
|
Obsazení | |
|
Rudolf Höller |
Jiří Štěpnička |
|
Clara, jeho sest ra |
Kateřina Burianová |
|
Vera, jeho sestra |
Eva Salzmannová |
Toto téma nese i téměř němá postava sestry Clary v podání Kateřiny Burianové. Clara je od náletu těsně před koncem války připoutána na vozík a to určilo její pozici pozorovatele a tichého soudce. Ale nejen to: přivykla každodennímu soužití se zločinci, a proto její odpor je mírný a ambivalentní - udivený výraz tváře nikdy neprozradí žádné vypjaté afekty. Usmívá se, příliš se nevzpírá tiché tyranii sestry, snaží se být příjemná, protože je na sestře závislá, i pokud jde o jedinou zálibu - levicový tisk. Ale hlavně: postavy se zvrhlým myšlením a temnou minulostí jsou její rodinou, a proto je - přes všechnu nenávist, ať chce, nebo ne - musí mít také ráda.
A k tomu jsou odsouzeni asi všichni, kdo měli podobnou smůlu na příbuzenstvo. Proto ani závěrečný radostný tanec Clary ve vozíku ve chvíli, kdy Rudolf dostal infarkt a Vera mu musí dříve, než zavolá doktora, sundat uniformu SS, nevyznívá jednoznačně.
 Fotografie ze zkoušky hry Thomase Bernharda Před penzí, kterou uvádí pražské divadlo Kolowrat. |
 Fotografie ze zkoušky hry Thomase Bernharda Před penzí, kterou uvádí pražské divadlo Kolowrat. |
 Fotografie ze zkoušky hry Thomase Bernharda Před penzí, kterou uvádí pražské divadlo Kolowrat. |
