V kabelce od Vuittona nosím pórek, říká Tereza Brodská k seriálu Dokonalý svět

Jedním z hostů zlínského festivalu byla i herečka Tereza Brodská. Přijela pokřtít svou hvězdu na chodníku slávy a převzít "hvězdný doktorát" za přínos dětem. MF DNES pak poskytla rozhovor.

"Je to milé ocenění, ale upřímně - nevím, kdy já dětem něco přinesla. Ještě tak možná svému synovi, i když i ten by určitě protestoval," smála se herečka, která zvládá kmitat mezi dvěma televizními seriály a ještě se svým manželem, fotografem Herbertem Slavíkem, chystá celovečerní film.

Vy jste tedy ve Zlíně nebyla jen jako herečka, které na chodníku vylisovali hvězdu.
Spojila jsem příjemné s užitečným. Kromě akce s hvězdou jsem si tu dala i pár schůzek s filmaři, protože zrovna sháníme dobrý scénář pro náš projekt.

Co to bude?
Rádi bychom natočili celovečerní film. Námět už máme, představovala bych si něco na způsob české Lásky nebeské. Musíme však najít scenáristu, který to hezky napíše. Rozhodili jsme sítě a čekáme.

Starý známý problém s nedostatkem dobrých scénářů?
Přesně tak, až mě překvapilo, jak těžké je sehnat dobrou látku.

Režírovat budete vy?
Kdepak, já jsem herečka - a to ještě myslím, že jsem se minula povoláním. (smích) Ne vážně, hodně mě nakopla spolupráce s Terezou Kopáčovou na Soukromých pastech. Líbilo by se mi v téhle lince pokračovat.

Díl Exmanželkou snadno a rychle měl velký úspěch.
Ohromný. Snad žádný z mých filmů nevyvolal tolik bezprostředních reakcí. Lidé mě zastavovali na ulici a říkali, jak přesný ten příběh byl. Přitom šlo o zápletku, která nebyla tak atraktivní jako ostatní. Jiné díly řešily případy, které byly něčím mimořádné, zatímco to, co jsem hrála já, se přihodilo každému druhému z nás. Zpočátku jsem ani nevěřila, že by to někoho mohlo bavit. Ale vyšla z toho úžasná věc. Film, který je pro mě osobně snad ještě větším mezníkem, než byla Dvojrole.

S Terezou Kopáčovou teď pracujete také na seriálu Dokonalý svět.
Přesně tak. A je to docela zajímavé. Vystřídala Víta Karase, který měl odlišný režijní styl, takže můžu srovnávat. Čímž nechci říct, jestli je jeden lepší nebo horší, jen vidím, jak jsou každý jiný. A není to tím, že jsou to muž a žena.

Jak se vůbec cítíte v roli šéfredaktorky módního časopisu?
Zvláštně. Je to žena, která má život takzvaně na háku, nohama stojí pevně na zemi, což mi není podobné. Ale o to větší je to výzva.

Užíváte si pěkné oblečení?
Upřímně řečeno, nejsem zrovna typ na kostýmky od Diora. Ano, dali mi do ruky vuitonnovskou kabelku, ale nosím v ní pórek. (smích) Navíc - ač jsem za šéfredaktorku - zdaleka nemám nejlepší kostýmy, na to je expertka Jitka Čvančarová, respektive její postava. Té můžu jen závidět. Ale práce na Dokonalém světě mě opravdu baví. Jednak je skvěle napsaný a jednak je příjemné na chvíli vyskočit z vlaku jménem Ulice a dělat něco trochu jiného. Jakkoli ji mám ráda.

Když jsme se dotkli Ulice: oslovovaly vás děti ve Zlíně kvůli ní, nebo jste pro ně princezna z pohádek?
Samozřejmě že za mnou chodí s fotkami Báry Jordánové. Ostatně čím myslíte, že jsem udělala největší radost synovi? Fotkou Ozzáka s podpisem. Tohle jsou hrdinové dnešních dětí, s princeznami na ně nechoďte.

Martin Dejdar se ve Zlíně pozastavoval nad tím, co se současným dětem nabízí. Jak to vidíte vy?
Myslím, že děti teď prostě chtějí hltat maximum informací, což je lepší, než kdyby nechtěly žádné. Syn miluje Futuramu, ale taky hodně čte. Jeho tempo vůbec nestíhám: teď má třeba rozečtené Anděly a démony, ale souběžně si dává "Krejčíře" a stohy časopisů. Rozhodně bych se nebála, že dnešní děti mají omezený rozhled.

Tušíte, čím teď nejvíc žijí?
Můžu soudit jen podle syna a nechci o něm příliš mluvit. Je to třináctiletý kluk, který má svůj život a není rád, když o něm maminka vypráví do novin. Ale líbí se mi, že toho dělá hodně a všechno pořádně.

Aspoň nějaký příklad?
O některých aktivitách bych radši nevěděla - třeba takový freeride na lavinových svazích není z pohledu matky zrovna ideální koníček. Ale je fajn, že má život bohatý. A navíc ho obohacuje i mně: donedávna jsem například nevěděla, co je to street art. Teď jsem hrdá, když jedu Prahou a vidím na zdi parádní dílko svého syna. Nebo geocacing, víte, o co jde?

Netuším.
Za pomocí souřadnic hledáte po celém světě skryté "poklady", které tam nechal někdo jiný, a dělíte se o své. Nedávno jsme hledali pod Petřínem přívěsek s Eiffelovkou, manžel zase díky focení v zahraničí "prověří" i taková místa, jako jsou válečné zóny nebo sídlo OSN. Tak tímhle já žiju. Mimo jiné.