Leč nepřestal: v pražském nakladatelství Gallery právě vyšla jeho novinka Okuje – bibliofilská knížka o dvaapadesáti stranách, doprovozená kresbami Pavla Reisenauera.
Komorní výpravu sbírky a její omezený náklad nicméně můžeme vyložit jako autorovo gesto. Ať byly vyznamenání, nové edice i reedice, kterých se Jirousovi v posledních třech letech dostalo, jakkoliv zasloužené a podstatné, na jejich rubu hrozilo, že zadusí to, oč jde především: samu poezii, plod ticha a soustředění. Notabene když se básníkovi jako klíčové téma znovu a naléhavě dere do pera nerozdělitelná dvojice láska a smrt.
Proti proudu času
Jak je z knihy patrné, Okuje vznikaly převážně v hospodě, té symbolické oáze prenatálního bezpečí, ve které profánní, jak víme od T. R. Fielda nebo Bohumila Hrabala, někdy tak samozřejmě koketuje s posvátným.
Básník systematicky převrací čas, postupuje proti jeho proudu, pátrá po zdánlivě ideální minulosti, aby z ní opakovaně odloupl tenkou vzpomínku na prchlou lásku nebo zemřelého přítele.
Jde o výpravy stejně podstatné jako kruté; roznícená duše si po návratu do náruče přítomného času povzdychne, jako by všechno klíčové už bylo odžito: "Nechci se ani podívat z okna/třeba za ním není nic..."
Napětí mezi exaltací a melancholií vyznačuje Jirousovu porevoluční poezii stále sytějšími barvami – i když v Okujích se romanticky probuzené smysly toužebně napínají už především proto, aby jako nejvyšší lásku zakusily smrt.
Přijď ke mně blíž
Když básník píše o Praze, kterou vnímá jako symbolickou pramatku, pak proto, aby vyslovil zaříkání: "teď nebojím se/smrti už/přijď ke mně blíž". A ona přichází, jak za časů Máchy či Erbena: hledí na básníka skrz okno, poskakuje v plamenech požírajících jeho básně, line se jako vůně "tújí hřbitovních" z panáku slivovice.
Je zakleta ve všem a nejpatrnější je v lásce – v té lásce, o níž Jirous píše, že je "průvodce skutků mých". Jenže zakusil ji takovou, jakou si ji představuje, když o kus dál dodává: "ještě jsem nedospěl/a už se chystám umírat"?
Čtenář je při četbě Okují až u vytržení z přirozené melodičnosti Jirousovy řeči, z jeho zužitkování lekce básnického naivismu, kterou mu počátkem 70. let udělil Egon Bondy a kterou on rozvinul do svébytné podoby novoromantického zpěvu – archaizovaným stylem i slovníkem, v práci s rytmizujícími citoslovci, rýmy, které si podávají ruce napříč verši, a důrazem na zvukové vazby.
Tato výrazová průzračnost Jirousovy milostně-mortální záhledy posiluje – a je to pouhý prožitek mimózy, vrabčáka či pavouka, jenž náhle nad oním tematickým svazkem lásky a smrti vyklene metafyzický oblouk. Vědomí, že tu je ještě třetí hráč, jenž přes veškerou únavu z žití nese v Okujích dál pochodeň...
IVAN MARTIN JIROUS - Okuje
Gallery, Praha 2007. Ilustrace Pavel Reisenauer, 52 stran, doporučená cena 190 korun.
Hodnocení MF DNES: 90 %
