Pokud jdou honoráře autorů i zisky z prodeje takového dílka na humanitární účely, jde o záslužný čin, nicméně nedůvěra v literární kvality možná tím spíš zesílí.
Četba románu Yeats je mrtev!, sepsaného irskými autory a vydaného ve prospěch Amnesty International, však pocity nedůvěry rychle rozptýlí. Prostě se začnete smát.
Mezi autory tu nejsou výhradně profesionální beletristé, nýbrž i lidé z "přidružených" oborů - dramatici, píšící herečka, komik či sportovní novinář.
Nejtěžší roli měly hvězdy. Roddy Doyle (u nás mu vyšel pouze román Paddy Clark Cha cha chá) Yeatse zahájil a poté musel sledovat, co s jeho skvěle rozjetým příběhem udělali ostatní.
A Frank McCourt, slavný autor i u nás vydaných pamětí Andělin popel, měl úkol téměř nadlidský: musel rozbujelý román smysluplně ukončit. Kromě nich svými kapitolami přispěli například Anthony Cronin, Conor McPherson či Marian Keyesová (tři její romány vyšly v nakladatelství BB Art).
Organizaci a koordinaci tvorby textu Yeats je mrtev! měl na starosti Joseph O'Connor, bratr slavné zpěvačky Sinéad a autor Whitebreadovou cenou ozdobeného románu Indiáni a kovbojové.
Kdyby čtenář nevěděl, že Yeats je mrtev! je kolektivním dílem, měl by pocit, že ho sepsal kdosi velmi nadaný, s bujnou představivostí, ale zatím s řemeslnými nedostatky.
Text někdy skřípe, objevují se v něm drobná logická selhání a občas je to až příliš šílené. Neustále se objevují nové postavy, zatímco většina těch původních se postupně válí v tratolišti krve. Hemží se to vulgarismy, násilím, perverzními sexuálními praktikami.
Najdeme tu love story, záhadu a její vyřešení ve stylu Agathy Christie, kritické narážky na irskou společnost i politický život, odkazy na významné postavy irské kultury.
Až do konce jsme udržováni v napětí směsicí postav: policisté různých povah, záhadné postarší královny podsvětí, rastafariánský zrzavý teenager, extravagantní ministryně vnitra, profesor literatury a odborník na Jamese Joyce…
Bez Joyce to nejde
Právě Joyce (jak jinak! - jde o dílo Irů) stojí v centru příběhu, byť "mrtev", je zde jiný irský klasik, Yeats. Postavy mají jména Joyceových postav a občas i jejich mluvu a McCourt v poslední kapitole nabízí úžasnou instruktáž o původu Joyceova jazyka v jeho "nečitelných" Plačkách nad Finneganem.
Stejně jako Joyceův Odysseus, je i román Yeats je mrtev! do jisté míry mapou Dublinu, třebaže autoři druhé půle příběhu trhají děj geograficky ze řetězu - některé postavy se potulují po irských hrabstvích a všichni zbylí protagonisté příběhu se nakonec scházejí v Limericku.
Tam román jako rozsáhlý vtip vrcholí pointou, v níž hraje ústřední roli fiktivní rukopis nevydaného Joyceova posledního románu, v němž se Mistr zcela zbavuje slov a text připomíná matematické či chemické formule.
Postavy tento text interpretují nejen jako "literaturu", nýbrž i jako návod na výrobu zvláštní drogy, kosmetického přípravku či prostředku, který způsobuje rychlé stárnutí papíru.
Joyceův génius tedy ve společném díle současných irských autorů dosahuje téměř univerzálních rozměrů.
Kolektivní autorství dodává četbě zvláštní kouzlo: lze srovnávat sílu či slabiny přispěvatelů a sledovat, jak si mezi sebou vyřizují účty. Někteří z nich s vypětím vůle posouvají příběh o krok dál.
Jiní s přehledem odrovnávají postavy, které ještě mají značný potenciál, a přicházejí s figurami novými, případně ironicky komentují počínání kolegů. Tendence k bujení příběhu převládá hlavně zpočátku, později přistoupivší autoři se poněkud mírní, což je zřejmě zásluha organizátora O'Connora, který původní "volný styl" projektu omezil dvěma pravidly: Už žádné vraždy ani nové postavy!
I když Yeats je opravdu mrtev a žádný rukopis Joyceova posledního vrcholného díla se s největší pravděpodobností nikdy nenajde, román dokazuje, že Irsko je zemí nebývalého množství nadaných a velmi kreativních spisovatelů.
To ostatně oceňují i čtenáři. V anglosaských zemích román dosud vydělal ve prospěch Amnesty International půl milionu britských liber.
