Na ní se odehrává hra Jaroslava Rudiše a německého dramatika Martina Beckera EXIT 89, symbolicky rozklenutá mezi roky 1968 a 2008. V narážce na heslo osmašedesátého roku ji autoři označili za "horor s lidskou tváří" a opentlili paradoxním přívlastkem – tragická opereta.
EXIT 89, vzniklý za podpory německé Spolkové kulturní nadace, se bude poprvé hrát 22. října v pražském Divadle Archa. Po několika reprízách se vydá do Hamburku a Berlína.
Hlavním hrdinou klubka šesti příběhů, v nichž se podle Rudiše objevují kamiony, česko-německá láska, havárie či zrod a konec jedné utopie, je řidič vládní limuzíny Karel, muž s osmašedesátým rokem pevně svázaný.
Jednak obdivuje Dubčeka, jednak mu v hlavě vězí kulka, památka na zranění z boje o rozhlas. Střela se v Karlově hlavě hýbe a navozuje svému "hostiteli" podobné stavy, jakými trpí jiný rudišovský hrdina, železničář Alois Nebel. Tedy halucinace, výpadky i nečekané návraty paměti.
"D1 nás s Martinem Beckerem fascinovala i v době, kdy jsme neměli auta. Je to spojnice nejen česko-moravská, ale i evropská. Hru jsme psali na objednávku Archy a napadlo nás vydat se po ideálech 60. let na místa, kde stojí Dubčekův pomník," říká Rudiš.
Původně měla vzniknout opera (autorem hudby je Michal Nejtek), ale počet slov na úkor tónů stále narůstal, až se z opery stala hra se zpěvy. "Rozhodli jsme se nazvat ji tragickou operetou, přestože operety bývají lehké a zábavné. To bizarní spojení je naším inscenačním klíčem. Pečlivě jsme studovali dokumenty o 60. letech a zarazilo nás, že po tak prudkém vzedmutí se lidé nejen pokorně vrátili do ještě horšího marasmu. Na to se můžete dívat tragicky, nebo barvami Ein Kessel Buntes. My jsme zvolili druhou možnost, protože podle nás nejlépe ilustruje mrtvolnost doby," popisuje režisér Jiří Havelka.
Ani osmadvacetiletý režisér, ani o pár let starší autoři 60. léta nezažili, proto se na ně dívají dnešníma očima. "Je to hra o paměti, protože dějiny tvoří lidská paměť a ta pak zpětně utváří identitu člověka, případně celého národa," dodává Havelka.
