DNES: Jak prožíváte fakt, že jste s kolegy vlastně až v druhé řadě - za pány Svěrákem a Smoljakem?
M.Č.: Myslím, že s těmi řadami je to naprosto v pořádku. Za prvé - oni jsou autoři, a to je myslím rozhodující. Za druhé - je-li někdo autor a ještě interpret, má víc zásluh a tudíž i víc zasloužené pozornosti. Necítím vůči nim pocit závisti nebo ukřivděnosti. Ostatně - známe se od studentských let. Láďa je sice starší o pět roků, ale na vysoké pedagogické byl současně s námi. Spolu jsme začali hrát divadlo, on Zdeňka i mě režíroval ve školním souboru.
DNES: Konflikty z existence prvé, druhé, eventuálně i třetí řady se ve vašem souboru nikdy neobjevily?
M.Č.: Na žádný konflikt si nevzpomínám. Nějaké drobnosti samozřejmě byly. Oni páni autoři mají ještě jiné funkce, Svěrák je ředitel a Smoljak režisér a organizační šéf. Takže si někdy říkáme - á, pan ředitel si zase myslí tohle... Jednou jsem slyšel i poznámku - taky by si ti dva mohli uvědomit, že bez nich by to sice nešlo, ale bez nás taky ne. Taková situace nastala jednou, dvakrát. Ale nikdy ne ve zlém, jde o přátelské pošťuchování, protože speciálně Zdeněk je humorista, který dokáže být nad věcí, i když jde o věc vážnou. Vždycky to dovede do kamarádského postoje. Láďa se ovšem netají tím, že by chtěl, aby v divadle nebyla demokracie. Kdežto já mám rád, když do toho můžou mluvit všichni. Jistě, někdo musí mít poslední slovo, ale o některých věcech by spíš než jeden měla rozhodovat většina. Bývalo to tak, že jsme se dohodli, kdo co bude hrát, ale v poslední době se při změnách prosazuje praxe opačná, Láďa řekne - tobě tuhle malou roli vezmu a bude ji hrát ten a ten.
DNES: Kdyby se oběma pánům na scéně přihodila nějaká drobná nepříjemnost, vyvolalo by to mezi vámi ostatními větší veselí, než kdyby totéž potkalo jednoho z vás?
M.Č.: Možná by škodolibá radost byla větší, možná ano. Jednou jsme hráli Akt, kde Láďa Smoljak hraje Láďu Pýchu, zatímco já a Jarda Weigel mamku s taťkou. Zazvoní zvonek, přichází, jak se posléze ukáže, náš první syn a ukazuje obálku, že byl pozván. Jarda vždycky říká - vy jste tuším pan... A Láďa tehdy odpověděl - mé jméno je Ladislav Smoljak. Nejdřív jsme vyprskli, pak jsme zůstali štajf, protože on si vůbec neuvědomil, co řekl. Ale dodatečně se ta škodolibá radost skutečně dostavila a s velikou chutí jsme o tom vyprávěli.
DNES: A naschvály někdy při představení Smoljakovi a Svěrákovi děláte?
M.Č.: Speciálně jim určitě ne. V tomhle jsme si všichni rovni. Máme radost, když se nám podaří vykolejit druhého. Ale nevymýšlíme si, abychom někoho shodili. Spíš chceme dát najevo, že jsme taky hraví, že taky dokážeme leccos vymyslet. Ne, že bychom improvizovali, to neumíme, ale když na šňůře hrajeme jednu hru osmkrát za sebou, člověk dostane roupy a řekne něco mimo plán. Pokud se věc povede a diváci ji vezmou, někdy se tam po dohodě s autory zafixuje.
DNES: Smoljak se Svěrákem říkají, že žena se do vašeho souboru nehodí, není to i proto, že oni dva je hrát nemusejí?
M.Č.: Přiznám se, že tahle myšlenka mě nikdy nenapadla, ale když o tom takhle mluvíte, uvědomuju si, že je to pravda. Jde však spíš o něco jiného - kdyby ta ženská byla pěkná, mohli by se o ni všichni pokoušet, a to nebylo dobře. Jeden z nich nebo Šebánek, to už si nepamatuju, vymyslel zásadu, že ženská na jeviště nepatří a že ji dobře může zahrát mužský. To se mi líbí. A abych byl naprosto upřímný, je to i proto, že ji můžu hrát já.
DNES: Můžete vystupovat bez obou hlavních protagonistů?
M.Č.: Můžeme, jenže to neděláme. Ale stalo se, že jsme měli hrát představení Cimrman v říši hudby, kdy ani jeden z nich nemohl. A tak hrálo takzvané druhé obsazení. Nevím, jestli zpočátku diváci nebyli zklamaní, ale fakt je, že jsme měli stejný úspěch, jako když na jevišti Svěrák nebo Smoljak jsou. Udělalo nám to velikou radost a hned jsme jim říkali - vidíte, že to bez vás jde. Ale trvale by to nešlo. Takový je už dnešní svět, že představení dělá hvězda, lidi chodí na lidi - na oblíbené hvězdy. Především to visí na Zdeňkovi Svěrákovi, kdyby on měl z jakéhokoliv důvodu odejít, myslím, že by naše divadlo velmi rychle zahynulo na úbytě.
DNES: Vy jste v souboru jeden ze tří otců zakladatelů, nemrzí vás, že se nepodílíte na psaní her?
M.Č.: Fakt je, že jsem byl u toho, když divadlo vznikalo. Ale zakladatelem je vlastně Jiří Šebánek, který s tou myšlenkou přišel. Tehdy jsme si řekli, že každý z nás - Smoljak, Svěrák, Šebánek a já - napíšeme každý jednu hru, a rázem budeme mít hned čtyři tituly. Zdeněk Svěrák úkol splnil Aktem, Smoljak o něco později Vyšetřováním ztráty třídní knihy a Jirka Šebánek napsal Domácí zabijačku, kterou jsme hráli jako třetí hru. Já jsem taky cosi napsal, dokonce to mělo i jméno, ale namouduši jsem ho už vytěsnil. Neumím dělat humor, aby se lidi smáli, nebo dokonce popadali za břicha, jsem spíš lyricky založený. Velice brzy jsem zjistil, že na to nemám, takže čtvrtá hra nebyla. Od té doby jsem jako autor ztratil ambice se na Cimrmanovi podílet a jsem rád, že jsem našel své hranice. Ne, že bych smysl pro humor neměl, ale neumím humorné věci vymyslet.
DNES: Takže co se týče Divadlo Járy Cimrmana, z ničeho nemáte špatný pocit?
M.Č. To určitě ne. Po třiatřiceti letech jsem vděčný divadlu za valnou většinu svého dospělého života. Dalo mi jistou sebejistotu ve vystupování na veřejnosti, přestal jsem se ostýchat. Mám radost, když jsem na jevišti. Já se skutečně chviličku cítím hrabětem Zeppelinem, chviličku zase mamkou v Aktu. Zároveň se ale musím přiznat, že vnitřně mě možná trochu mrzí, že jsem známější jako cimrmanolog, než svou prací rozhlasovou a literární. Vydal jsem pět básnických sbírek, ale nikdo je nezná.
M.Č.: Myslím, že s těmi řadami je to naprosto v pořádku. Za prvé - oni jsou autoři, a to je myslím rozhodující. Za druhé - je-li někdo autor a ještě interpret, má víc zásluh a tudíž i víc zasloužené pozornosti. Necítím vůči nim pocit závisti nebo ukřivděnosti. Ostatně - známe se od studentských let. Láďa je sice starší o pět roků, ale na vysoké pedagogické byl současně s námi. Spolu jsme začali hrát divadlo, on Zdeňka i mě režíroval ve školním souboru.
|
Miloň Čepelka |
| Narozen: 1936 |
| Stav: ženatý, dvě děti |
| Povolání: herec Divadla Járy Cimrmana, spisovatel |
| Kariéra: Do roku 1961 učitel na Základní škole v Novém Kníně, do roku 1969 redaktor Československého rozhlasu. Od roku 1969 je hercem Divadla Járy Cimrmana, které o dva roky předtím spoluzakládal. |
| Tvorba: Je autorem několika básnických sbírek - například Abeceda lásky nebo Dvě básně o smrti - i písňových textů. Dále napsal rozhlasové hry, pohádky, několik televizních komedií a scénáře zábavných pořadů. |
M.Č.: Na žádný konflikt si nevzpomínám. Nějaké drobnosti samozřejmě byly. Oni páni autoři mají ještě jiné funkce, Svěrák je ředitel a Smoljak režisér a organizační šéf. Takže si někdy říkáme - á, pan ředitel si zase myslí tohle... Jednou jsem slyšel i poznámku - taky by si ti dva mohli uvědomit, že bez nich by to sice nešlo, ale bez nás taky ne. Taková situace nastala jednou, dvakrát. Ale nikdy ne ve zlém, jde o přátelské pošťuchování, protože speciálně Zdeněk je humorista, který dokáže být nad věcí, i když jde o věc vážnou. Vždycky to dovede do kamarádského postoje. Láďa se ovšem netají tím, že by chtěl, aby v divadle nebyla demokracie. Kdežto já mám rád, když do toho můžou mluvit všichni. Jistě, někdo musí mít poslední slovo, ale o některých věcech by spíš než jeden měla rozhodovat většina. Bývalo to tak, že jsme se dohodli, kdo co bude hrát, ale v poslední době se při změnách prosazuje praxe opačná, Láďa řekne - tobě tuhle malou roli vezmu a bude ji hrát ten a ten.
DNES: Kdyby se oběma pánům na scéně přihodila nějaká drobná nepříjemnost, vyvolalo by to mezi vámi ostatními větší veselí, než kdyby totéž potkalo jednoho z vás?
M.Č.: Možná by škodolibá radost byla větší, možná ano. Jednou jsme hráli Akt, kde Láďa Smoljak hraje Láďu Pýchu, zatímco já a Jarda Weigel mamku s taťkou. Zazvoní zvonek, přichází, jak se posléze ukáže, náš první syn a ukazuje obálku, že byl pozván. Jarda vždycky říká - vy jste tuším pan... A Láďa tehdy odpověděl - mé jméno je Ladislav Smoljak. Nejdřív jsme vyprskli, pak jsme zůstali štajf, protože on si vůbec neuvědomil, co řekl. Ale dodatečně se ta škodolibá radost skutečně dostavila a s velikou chutí jsme o tom vyprávěli.
DNES: A naschvály někdy při představení Smoljakovi a Svěrákovi děláte?
M.Č.: Speciálně jim určitě ne. V tomhle jsme si všichni rovni. Máme radost, když se nám podaří vykolejit druhého. Ale nevymýšlíme si, abychom někoho shodili. Spíš chceme dát najevo, že jsme taky hraví, že taky dokážeme leccos vymyslet. Ne, že bychom improvizovali, to neumíme, ale když na šňůře hrajeme jednu hru osmkrát za sebou, člověk dostane roupy a řekne něco mimo plán. Pokud se věc povede a diváci ji vezmou, někdy se tam po dohodě s autory zafixuje.
DNES: Smoljak se Svěrákem říkají, že žena se do vašeho souboru nehodí, není to i proto, že oni dva je hrát nemusejí?
M.Č.: Přiznám se, že tahle myšlenka mě nikdy nenapadla, ale když o tom takhle mluvíte, uvědomuju si, že je to pravda. Jde však spíš o něco jiného - kdyby ta ženská byla pěkná, mohli by se o ni všichni pokoušet, a to nebylo dobře. Jeden z nich nebo Šebánek, to už si nepamatuju, vymyslel zásadu, že ženská na jeviště nepatří a že ji dobře může zahrát mužský. To se mi líbí. A abych byl naprosto upřímný, je to i proto, že ji můžu hrát já.
DNES: Můžete vystupovat bez obou hlavních protagonistů?
M.Č.: Můžeme, jenže to neděláme. Ale stalo se, že jsme měli hrát představení Cimrman v říši hudby, kdy ani jeden z nich nemohl. A tak hrálo takzvané druhé obsazení. Nevím, jestli zpočátku diváci nebyli zklamaní, ale fakt je, že jsme měli stejný úspěch, jako když na jevišti Svěrák nebo Smoljak jsou. Udělalo nám to velikou radost a hned jsme jim říkali - vidíte, že to bez vás jde. Ale trvale by to nešlo. Takový je už dnešní svět, že představení dělá hvězda, lidi chodí na lidi - na oblíbené hvězdy. Především to visí na Zdeňkovi Svěrákovi, kdyby on měl z jakéhokoliv důvodu odejít, myslím, že by naše divadlo velmi rychle zahynulo na úbytě.
DNES: Vy jste v souboru jeden ze tří otců zakladatelů, nemrzí vás, že se nepodílíte na psaní her?
M.Č.: Fakt je, že jsem byl u toho, když divadlo vznikalo. Ale zakladatelem je vlastně Jiří Šebánek, který s tou myšlenkou přišel. Tehdy jsme si řekli, že každý z nás - Smoljak, Svěrák, Šebánek a já - napíšeme každý jednu hru, a rázem budeme mít hned čtyři tituly. Zdeněk Svěrák úkol splnil Aktem, Smoljak o něco později Vyšetřováním ztráty třídní knihy a Jirka Šebánek napsal Domácí zabijačku, kterou jsme hráli jako třetí hru. Já jsem taky cosi napsal, dokonce to mělo i jméno, ale namouduši jsem ho už vytěsnil. Neumím dělat humor, aby se lidi smáli, nebo dokonce popadali za břicha, jsem spíš lyricky založený. Velice brzy jsem zjistil, že na to nemám, takže čtvrtá hra nebyla. Od té doby jsem jako autor ztratil ambice se na Cimrmanovi podílet a jsem rád, že jsem našel své hranice. Ne, že bych smysl pro humor neměl, ale neumím humorné věci vymyslet.
DNES: Takže co se týče Divadlo Járy Cimrmana, z ničeho nemáte špatný pocit?
M.Č. To určitě ne. Po třiatřiceti letech jsem vděčný divadlu za valnou většinu svého dospělého života. Dalo mi jistou sebejistotu ve vystupování na veřejnosti, přestal jsem se ostýchat. Mám radost, když jsem na jevišti. Já se skutečně chviličku cítím hrabětem Zeppelinem, chviličku zase mamkou v Aktu. Zároveň se ale musím přiznat, že vnitřně mě možná trochu mrzí, že jsem známější jako cimrmanolog, než svou prací rozhlasovou a literární. Vydal jsem pět básnických sbírek, ale nikdo je nezná.
 Miloň Čepelka (uprostřed) ve hře Cesta na severní pól. |
 Herec Divadla Járy Cimrmana a spisovatel Miloň Čepelka. |
 Herec Divadla Járy Cimrmana a spisovatel Miloň Čepelka. |
 Herec Divadla Járy Cimrmana a spisovatel Miloň Čepelka. |
 Herec Divadla Járy Cimrmana a spisovatel Miloň Čepelka. |
 Herec Divadla Járy Cimrmana a spisovatel Miloň Čepelka. |
