S pověstí nejlepšího a také nejinovativnějšího umělce nového cirkusu nyní pražská přehlídka dovezla Johanna Le Guillerma a jeho Cirque ici. Guillerm si vystačí celé představení sám, jen za pomoci dvou hudebníků – dýdžejů a party „strojníků“, přesně pomáhajících se světly nebo časováním efektů. Na scéně je však umělec vždycky sám. „Jedině tak mohu kontrolovat celý hrací prostor,“ konstatuje Johann Le Guillerm.
Na začátku si artista pohraje s ironickou připomínkou starého cirkusu – vstoupí do manéže v rudém plášti a s bičem jako krotitel šelem. Jenže jeho tygři a lvi jsou důmyslné geometrické objekty, které se před očima diváků skládají a rozkládají na scéně.
Drezúře pak Le Guillerm podrobuje například plechové kýble či pozoruhodného „industriálního“ koně, složeného ze sedla a desítek kovových prutů jako nožek. Na scénu přiváží nejrůznější vozítka, která ožívají působením přírodních zákonů. Jindy pohledem rozbaluje kobereček či soustředěně staví vratkou stavbu z knih, do níž se zaklesne.
Sám Guillerm s dlouhými copy a polonahým tělem vyhlíží v šapitó jako cirkusový šaman, v němž je stále přítomno cosi animálního: vydává chrčivě syčivý zvuk, obličej křiví do divokých grimas. Vlastním životem jako by žily jeho kovové špičaté boty, připomínající jak součást středověkého brnění, tak lesklé články těla gigantického hmyzu.
„Neinspiroval jsem se žádnou epochou ani přírodními národy. Svůj kostým považuji za nadčasový a co se týče bot, tak i středověk si bral své formy z přírody. Boty možná vypadají jako rytířské, ale spíš vycházejí zanatomie včely nebo jiného hmyzu,“ říká herec, jehož představení by se dalo nazvat i lekcí fyziky. Každý zdánlivě ledabylý pohyb předmětů je vypočten na milimetry přesně. I to, co působí nahodile, je výsledkem soustředěné práce.
Johann Le Guillerm neskrývá svou vášeň pro přírodní vědy. Při přípravě inscenace strávil dva roky studiem různých předmětů a jejich pohybu. „Neměl jsem k dispozici laboratorní podmínky, předměty jsem jen pozoroval a vážil. Říkám svému přístupu věda idiota, neboť je to nauka někoho, kdo nezná,“ konstatuje artista.
Představení je podle něj pouze jednou ze součástí rozsáhlého multikulturního projektu, který má zahrnovat například také realizaci pohyblivé obří spirály obrostlé rostlinami.
„Cirkus pro mě není jen to, co se děje v manéži. Stále se pohybuju na hranici toho, co je cirkus. Ostatní součásti projektu nazývám mentální cirkus,“ dodává. Na cirkusu v šapitó má nejraději specifický kruhový prostor. „Diváci, kteří sedí na jedné straně vidí opak toho, co hraji pro tu druhou stranu. V cirkusu nemůžete nic skrýt.“
Johann Le Guillerm prý nechce publiku svými kousky vyrážet dech, ale hodlá v myslích diváků vyvolat jev, který nazývá mentální chaos. „Chci, aby lidé vnímali některé věci nově, zbavili se zavedeného, pohodlného vnímání. Vytrhování obecenstva z myšlenkového stereotypu je hlavní úkol umělce,“ říká.
