Cannes 2006 - Zlatá palma pro film Vítr se zvedá

Cannes 2006 - Zlatá palma pro film Vítr se zvedá - Režisér Ken Loach se Zlatou palmou pro film Vítr se zvedá - 59. filmový festival v Cannes (květen 2006) | foto: Reuters

V Cannes vyhrál Vítr a dva týmy herců

Film Kena Loache o irském odboji Zvedá se vítr vyhrál Zlatou palmu 59. festivalu v Cannes. Vášně se utišily, začíná se bilancovat.

CO SE STALO V CANNES
další články o festivalu najdete ZDE

Favorizované dílo Pedra Almodóvara Volver získalo ocenění pro tým hereček podobně jako alžírští Domorodci pro skupinu herců. Režisérskou cenu má Alejandro Gonzáles Iňárritu za Babylon.

Kdo oslovil publikum
Pokud jde o program, rozhodně se v něm projevil mnohdy propastný rozdíl mezi laděním vybraných filmů. Některé měly veškeré předpoklady oslovit jak publikum, tak i velmi náročné kritiky.

Mezi ně patřily Volver Pedra Almodóvara s pěticí skvělých hereček, dále mimořádně pozoruhodný Babylon Mexičana Alejandra Gonzálese Iňárritu či anglicky hovořící Marie Antoinetta Kirsten Dunstové ve filmu Američanky Sofie Coppolové.

Do této kategorie lze umístit i posmutnělá, přesto okouzlující Světla předměstí kultovního Fina Akiho Kaurismäkiho, militantní film Kena Loache Zvedá se vítr a politickou satiru Itala Nanniho Morettiho Kajman.

Můžeme sem však přiřadit i válečné drama Domorodci, kde režisér Rachid Bouchareb hovoří o málo známém faktu, že ve druhé světové válce bojovali proti nacismu po boku Francouzů i Alžířané a Senegalci, anebo fantaskní Faunův labyrint od Mexičana Guillerma del Tora.

Ale zároveň se v hlavní soutěži objevilo několik děl, jejichž tvůrcům zjevně mnoho nesejde na návštěvnosti.

Takový byl především předlouhý a pro normálního smrtelníka nudný film Portugalce Pedra Costy Mládeži, vpřed!, ale také bezútěšná studie osamění Francouze Bruna Dumonta Flandry či neméně pesimistický turecký film Klima, jehož tvůrce Nuri Bilge Ceylan řeší nedostatek finančních prostředků zaměstnáváním rodinných příslušníků. Koneckonců do této skupiny patřily i britská prvotina Red Road od Andrey Arnoldové a groteskně snový film Paola Sorrentina Rodinný přítel.

Naproti tomu jistý počet snímků kalkuloval s přízní diváků až příliš očividně: jde o francouzské filmy Podle Charlieho, který natočila Nicole Garcia, a Když jsem byl zpěvákem od Xaviera Giannoliho s Gérardem Depardieuem, jenž v něm zpívá - a výborně - hity 60. a 70. let.

Soutěž bez Hollywoodu
Ve výběru filmů zastupujících Státy lze pozorovat další posun v orientaci festivalu na snímky vyrobené mimo Hollywood. Loni ovšem Zlomené květiny a Tři pohřby Melchiada Estrady náležely k pozitivním momentům soutěže, což se o letošní volbě těžko dá říci.

Letos se navíc v soutěži uplatnily přednostně evropské kinematografie. Vedle nich se do soutěže probojovaly jen Mexiko a Argentina. Asijský kontinent v soutěži zastupovala pouze Čína - neoficiálně, neboť Letní palác přivezl režisér Lou Ye bez povolení domácích úřadů.

Ač není důvod vynášet úroveň letošní soutěže do nebe, rozhodně si v ní každý mohl najít pět šest filmů blízkých jeho zájmům. A podle statistik stoupla letos návštěvnost festivalu v Cannes o 15 až 20 procent.