Petr Nikl: Kočička

Petr Nikl: Kočička | foto: Wannieck Gallery

V Brně vystavují malby, ze kterých vzešla postmoderna

  • 1
Jak tvořili na sklonku osmdesátých let dnešní slavní padesátníci? Odpovídá na to brněnská Wannieck Gallery: představuje malbu, kterou dlouho nikdo neviděl.

Když před pěti lety v Galerii hlavního města Prahy vystavovali pod názvem A na co myslíš ty? Jiří David, Tomáš Císařovský, Antonín Střížek a Jan Merta, byl to docela poprask. Skrze čtyři členy byla představena generace, která začala být činná a viditelná (protože to tehdy nebylo totéž) v polovině 80. let díky Konfrontacím. A kterou do té doby nijak systematicky nikdo nepřipomněl, zcela logicky i proto, že stále tvořící autoři se většinou dočkali monografické výstavy, kde byla jejich tvorba z přelomu 80. a 90. let jen jednou z kapitol.

Výstava ve Wannieck Gallery, jež nese název ohraničený letopočty 1984–1995, tu generaci připomíná v mnohem širším záběru, místo čtyř jmen jich představuje třiadvacet. Malba generace 80. let rozkročená mezi polaritou zobrazujícího a nezobrazujícího přístupu pokrývá prostory staré tovární haly.

Výstavy na chodbách

Osmdesátá léta. Zpočátku bylo nemožné vystavovat veřejně cokoli, co neprošlo schválením. Studenti AVU i VŠUP se s tím odmítali smířit, organizovali vlastní výstavy na chodbách vědeckých ústavů, v klubech, či dokonce v zákoutích Prahy. Někdy s úspěchem, někdy se stranu obelstít nepodařilo a výstava byla zakázána či zabavena. Tehdy šlo spíš o snahu svobodně konfrontovat svá díla a diskutovat o nich, umělecká hodnota nebyla primární. Přesto: teď se jeví zásadní.

Jan Merta: Černé stínidlo

Tak jak člověk po dvaceti letech relativní svobody pozapomněl na okovy, které tvůrce tehdy svazovaly, a je zvyklý, že teď už tahle generace maluje svobodně, vnímá zostřeněji estetickou stránku věci. A je nadšen, vrací se do důvěrně známých končin, kdy nastupovala postmoderní malba. V galerii je možné vidět zásadní díla, o nichž se mluví a která dlouho nikdo nevystavil: Mertův Velký nákup I, Niklovo Se srnečkem, Kokoliovy Záclony nebo Reklamy na nekonečno Vladimíra Merty.

Nalepte žlutý puntík

Ve Wannieck Gallery vymysleli jasnou koncepci, každému z třiadvaceti vystavujících autorů dali vlastní místo, uzavřené, ale prostupné, navíc využili i dva přilehlé prostory, horní Galerii na mostě a boční Galerii za stěnou. A každý návštěvník dostane u vstupu žlutý lepící puntík a ten může nalepit na zem před obraz, který ho nejvíc oslovil. Od hříčky k promyšlené hře není daleko a tahle funguje skvěle.

Návštěvník se vrací výstavou, porovnává obrazy, nechává je na sebe působit a počítá tečky před nimi, zvažuje, zda posílit některého z favoritů (Rónovy Dvě bestie, Petrbokova Potápěče, Mainerovy Lodě na obzoru, Divišovu Archu, Císařovského Lehkou převahu) nebo zda založit nový fanklub.

Jan Pistek: Překrývání

Sbírka Wannieck Gallery na malbě osmdesátých let částečně stojí, jsou to jména, která se tu na výstavách opakují, takhle souborně je však asi ještě nikdo nevystavil. Nejde totiž jen o prezentaci místní sbírky, výstava je z velké části doplněná i o soukromé fondy a díla z kolekcí, která se jen tak neukazují. A poslední devíza výstavy – vyšel k ní katalog s textem Aleny Pomajzlové, povedený a včas.

Wannieck Gallery stojí za návštěvu, katalog za zakoupení (v době konání výstavy je jeho cena třetinová) a období mezi léty 1984–1995 za připomenutí. Autoři, kteří tehdy začínali, jsou dnes padesátníky a stále tvoří, v brněnské galerii se však vracejí k jejich kořenům, k tomu, co a jak malovali před dvaceti lety. I díky tomu jejich současnou tvorbu může člověk najednou vnímat jinak, jejich východiska ozřejmují i jejich novější tvorbu.