Celá ta roztodivná společnost pluje na luxusní lodi do Ameriky. Nedosti na tom. Hlavní hrdina podle všeho není slavným německým filozofem; miluje nade vše vlastního žáka, papouška Bedřicha, a okolní svět - zdá se - je mu ukraden. Podivínský analytik i namyšlený dětina se plaví do zaslíbené země, aby převzal čestný doktorát na Kolumbijské univerzitě, a také za operací, která mu navrátí slábnoucí zrak. I při této zdánlivé sebepohrouženosti však Bernhardův svět vysílá "ven" znepokojivé signály.
V ironické adoraci spásné americké dokonalosti občas prošlehne nezastíraná naděje, že pomoc přijde skutečně z tohoto břehu. Kantovo vršení učených floskulí, kterým nevěří ani sám hrdina, je zoufalým hledáním archimedovského pevného bodu; malicherné tlachání zbývajících pasažérů značí výmluvný obraz zatracenosti a samoty. Bernhardův mikrokosmos je přitom důsledně dvojlomný - vše tak trochu je, a také není pravda.
Mladý režisér Martin Čičvák za asistence dramaturga Václava Cejpka udělal z textu označovaného autorem za komedii žahavou grotesku. Režie nechala inscenaci pohupovat se na vlnách světelných a zvukových obrazů.
Slovo opakovaně šplouchá v promluvách, které občas dutě zesilují mikroporty. Při hudebním refrénu, podobnému vlezlé znělce, se pootočí kajuta nebo na předscéně vynoří lodní příď. Čičvák se v adekvátních jevištních úsečkách zmocnil textu, ve kterém - naoko nesmyslně - pulsuje nadsázka, monotónnost, ale i jakási bezmocná křeč. Nervózní a jakoby omílané ústřižky pak ve finále režisér rázně složí: Kant se vylodil a definitivně zabloudí ve změti pouličních zvuků americké metropole. Bernhardova hra představuje tvrdý oříšek pro publikum, ale i pro brněnský divadelní dům. Nechce se otřepaně mluvit jen o nezpochybnitelném dramaturgickém risku a odvaze - herecké úkoly a jejich plnění představují zvláštní kvalitu inscenace. Nejvýmluvnějším příkladem je výkon Zdeňka Dvořáka, jehož Kant není pouze předpisový misantrop a megalomanský myslitel. Směšná nepraktičnost a roztržitost ho zlidšťuje. Načinčaná Milionářka Martiny Stehlíkové komicky blábolí a ve své bloudivé zabedněnosti je politováníhodná - podobně jako chladně přezíravá Kantova žena v podání Jany Janěkové nebo oddaně naštvaný sluha v osobě Jana Zvoníka. Na takové luxusní lodi se sežene všechno, zazní v textu. Čičvákovo režijní plachtoví pohání neochabující rytmus, rázný výklad i zajímavé výkony všech aktérů. Vybrat si může každý, což bude pro mnohé zřejmě i to nejtěžší.
|
Thomas Bernhard: Immanuel Kant | |
| překlad | Josef Balvín |
| režie | Martin Čičvák |
| dramaturgie | Václav Cejpek |
| scéna a kostýmy | Emil Drličiak |
| hudba | Radovan Přikryl |
|
Premiéra 29. ledna v Mahenově divadle | |
