Geri Allen | foto: Telarc

V babinci všechno souvisí se vším

Je velmi zábavné sledovat, jak je v jazzu a podobných žánrech všechno vzájemně propojeno: ten ovlivnil toho, onen hrával s tímhle i tamtím. A v ženské muzice to platí dvojnásob.

Předcházející sloupek Na okraj najdete ZDE

ALBUM TÝDNE
Geri AllenPianistka a skladatelka Geri Allenová patří k bohužel nemnoha zajímavým ženským instrumentalistkám současného jazzu. Její nové album Timeless Portraits And Dreams (Telarc/Classic) navíc přináší zajímavou muzikantskou sestavu a koncept, na kterém je vystavěno, byť z její čistě instrumentální sólové diskografie vybočuje.

Allenová se nechává na albu doprovázet ostřílenou veteránskou rytmikou Ron Carter (kontrabas) & Jimmy Cobb (bicí), čímž je do jisté míry předurčena hudba, která se zde hraje - postbopový mainstream ostatně stál i u muzikantské kolébky Allenové. Album je přesto žánrově velmi rozmanité, je však pevně ukotveno jaksi duchovně a společensky (jakkoli zdaleka neobsahuje - pouze - skladby explicitně duchovního obsahu).

Geri Allen: Timeless Portraits And DreamsAlbum začíná krátkou instrumentální citací spirituálu Oh Freedom, přecházející v sedmiminutový opus Melchezedik, dobarvený vokálem Atlanta Jazz Choru, jedno z nejlepších čísel alba. Velmi dobré je i klasické téma Nina Roty z Felliniho Silnice (La Strada), které si Allenová upravila pro sólový klavír. Poctou Charliemu Parkerovi je aranžmá jeho Ah-Leu-Cha pro základní trio, kde Allenová i její rytmika dokládají kromě ponoru k bopovým kořenům a jejich dokonalé cítění také zřejmý nadhled.

Velmi dobré jsou oba vstupy trumpetisty Wallace Roneyho, jinak manžela Geri Allenové, jednak v jejich společném dílku In Real Time, jednak v Allenové poctě Billii Holidayové Our Lady. Z dalších hostů je třeba kromě jmenovaných zmínit zpěvačku Carmen Lundyovou a zpěváka George Shirleye. Ten interpretuje píseň I Have A Dream s upraveným textem slavného projevu Martina Luthera Kinga, myšlenkově jednoznačný středobod alba, hudebně však přece jen až příliš patetické číslo.

JEŠTĚ VYŠLO
Nancy WilsonBezmála sedmdesátiletá zpěvačka Nancy Wilsonová nikdy nebyla čistě jazzovou zpěvačkou, velmi často se zaměřovala i na z jazzu vycházející pop či muzikálové melodie, tedy to, co bývá poměrně výmluvně označováno jako "the great american songbook". její nové album Turned To Blue (MCG Jazz/Classic) má k jazzu nicméně velmi, velmi blízko. Zpěvačka si přizvala široké spektrum hudebníků, kteří tvoří rozličné sestavy od All Star Big Bandu po klasické kvarteto.

Nancy Wilson: Turned To BlueWilsonová je z rodu emotivně spíše umírněných zpěvaček, šetřících na prvoplánovém výrazu a věnujících se spíše "spodním proudům" hudby. Díky tomuto až civilnímu přístupu si velmi dobře rozumí se všemi doprovodnými sestavami i skladbami klasické swingové provenience (třeba Ellingtonova Take Love Easy), tak modernějšími, ba přímo moderními kusy, napsanými přímo pro tento projekt (viz titulní skladba perkusisty a koproducenta alba Jaye Ashbyho).

Cheryl BentyneByla-li v minulém odstavci řeč o fenoménu "the great american songbook", nové album zpěvačky Cheryl Bentyneové (členky sboru The Mannhattan Transfer) s názvem The Book Of Love (Telarc/Classic) by mohlo sloužit za jeho vzorovou ukázku. Písně těch velkých amerických autorů jsou seřazeny jako příběh lásky - od úvodní touhy přes flirt, štěstí, deziluzi až po rozchod.

Cheryl Bentyne: The Book Of LoveAranžmá jsou neexperimentální, odpovídají ladění alba, jsou tedy převážně postavena na hře smyčcového orchestru (mimochodem pražského, nahraného ve studiu ve Smečkách), projasňovaného sólovými jazzujícími vstupy saxofonu či trubky. Bentyneové tento repertoár zjevně svědčí a ačkoli album nemůže mít větší ambice než podkreslovat třeba právě romantickou milostnou schůzku, je nahráno a nazpíváno poctivě a kvalitně.

REEDICE TÝDNE
Janis SiegelTaké zpěvačka Janis Siegelová byla členkou The Manhattan Transfer (deset let od roku 1972) a stejně jako Bentyneová má široký záběr od "historického amerického popu" po současnou hudbu. Reeditované album I Wish You Love (Telarc/Classic) původně z roku 2002 je věnováno americké hudbě 50. a 60. let, ovlivněné stejně tak jazzem jako popem a muzikálem (jako jednu z inspirátorek ostatně Siegelová uvádí výše zmíněnou Nancy Wilsonovou).

Janis Siegel: I Wish You LoveVýtečná muzikantská společnost včetně tenorsaxofonisty Davida "Fatheada" Newmana (letitého kumpána Raye Charlese) posouvá album o patro výš, než kde by za normálních okolností bylo. Siegelová přesto svou zásadnější práci odvedla až po tomto albu, jakkoli jí rozhodně nedělá ostudu.