Mandragora (snímek z divadelního představení)

Mandragora (snímek z divadelního představení) | foto: Švandovo divadlo

Úsměv z Mandragory vydrží. Do opony

  • 1
V Machiavelliho nejslavnější hře Mandragoře, literárním skvostu italské renesance, se mladý muž Kallimach vrací do své rodné Florencie s motivací uspět v lásce u jedné z nejkrásnějších žen města.

Aby se dostal provdané Lukrecii do ložnice, spolu s intrikánem Ligurem využijí touhu bezdětného manželského páru po potomku a vrhnou se do zápletky, v níž se jim pomocí povídaček o léčivosti a nástrahách mandragory a s pořádnou dávkou prohnanosti podaří dosáhnout cíle.

Méně lyriky, více narážek
Na scéně Švandova divadla v Praze se tvůrci inscenace rozhodli, že divákům dají ještě větší porci lechtivé až vilné legrace, než Machiavelliho text obsahuje, a z původně navenek celkem cudné Florencie vytvořili na jevišti spíše městské vykřičené zákoutí s drobnými prvky odkazující k současnosti.

Žije se zde jako na přeplněné pavlači  mezi kaskádovitě nahromaděnými dveřmi do soukromých komůrek, sousedčiným prádlem na šňůře a  společným "hajzlíkem", kde lze i narychlo ukojit milostnou vášeň, byť za voyeurské asistence mlsného řeholníka.

Také dramaturgicky se text hry přizpůsobil záměru. Ubylo lyriky – nezpívá se ani se nerecitují písně otevírající a doprovázející komedii – a přibyly přímočařejší narážky na tělesné radosti osvěžené pasážemi dialogů odehranými v italštině.

A tak veskrze celá inscenace režiséra Davida Hrbka vykazuje znaky nenáročné divadelní zábavy, v níž se včetně zdařilých historizujících kostýmů Vlaďky Prudičové s vtipnými prvky pamatuje i na vyloženě humorný šok,  když se mnich Timotej, kterého hraje Milan Kačmarčík, objeví na scéně od hlavy až k patě v pletené, lehce třpytivé masce kočky včetně vousků pod nosem.

Není to však jediné "zvíře", které zde sehraje komický výstup – přes jeviště občas proběhnuvší skuteční psíci či jakoby zatoulaná kočka nechávající se od mnicha "pochovat" také nezůstanou bez smíchové odměny publika.

Herečky spíše v pozadí
Ačkoliv se Kačmarčíkovi coby jedné z nejpodstatnějších postav, které se podaří za patřičný obolus přemluvit Lukrecii k cizoložství, daří komediální extempore, na druhou stranu jeho herectví působí poněkud povrchně, což by se dalo říci i o ostatních protagonistech.

Tomáš Pavelka v roli Kallimacha lehce vytváří typ mladíka, jenž by si rád utrhl ze zapovězeného a pořádně si přitom rozkoší protáhl tělo, a i jeho komplic Jaroslav Šmíd v roli Ligura dobře naplňuje představu všemi mastmi mazaného chytráka, který to všechno zosnuje.

Ale ani Stanislavu Šárskému v roli přihlouplého Lukreciina manžela zajisté nechybí ten nutný komediální šarm, aby vzniklo úspěšné představení, na němž se dámské obsazení bohužel podílelo spíše symbolicky (v roli Lukrecie se představila Eva Leimbergerová).

Jak však takovou celkem příjemnou divadelní událost hodnotit, když po závěrečném obrazu milostně rozvášněných a uspokojených postaviček divácký zážitek nesetrvá déle, než spadne naposledy opona?

Niccolo Machiavelli: Mandragora
Švandovo divadlo Praha, režie Daniel Hrbek, překlad Jaroslav Pokorný. Délka představení 120 minut.
Hodnocení MF DNES: 70 %