Únos domů je film plný citu i chyb

Málokdy se urodí film natolik rozporný jako Únos domů, film takříkajíc padesát na padesát. Na jedné misce vah leží knižní předloha úspěšná i ve světě, odvaha vrátit se k nepohádkovému žánru příběhů „o dětech nejen pro ně“, a Vojtěch Kotek v hlavní roli, jenž s tichou samozřejmostí přehrává dospělé kolegy. Ale je tu ještě miska druhá a na té se kupí zaprášená klišé v modelové moralitě křísící pověstné heslo Mír chaloupkám, válku palácům.

Neboť příběh osiřelého chlapce, osamělého v internátní škole pro zhýčkané dětičky z lepších rodin, i při návštěvách u svých snobských pěstounů - strýce a tetičky, popisuje okolní svět jako kdysi Malý Bobeš: bohatí jsou zlí, chudí hodní, nic mezi tím.

Čímž se umrtvuje celá první půle vyprávění; teprve pak se vynoří opravdu silné, dramatické téma i pro zralejšího hrdinu, natož pro dítě - zprvu omylem vnucená, posléze dobrovolná změna vlastní totožnosti. Ve zkratce: chlapce unesou kvůli výkupnému, podaří se mu však utéci a zakotví v milé rodině, kde ho považují za uprchlíka z dětského domova. Jen v této lživé roli cítí svou vysněnou šanci zůstat u nich, spolu s dalšími dětmi z ústavů.

Než se však děj dostane do téhle osudové smyčky, musí divák strávit dosti balastu. Nazdobenou školu pro vyvolené, kde vládne šikana a chovanci se učí, proč byl Václav Havel ve vězení. Nebo škrobeně strojenou domácnost pěstounů, bohaté sídlo ze skla a oceli, leč s prázdnou lednicí, takže ubohý synovec sáhne po jídlu pro kočky. Přitom mají proletářsky soucitného šoféra - snad mohl nakoupit on, když už se tu předstírá schéma, kterak mondénní nabobové myslí jen na své obchody a citově vyprahlý hoch má jen kocoura a počítačové hry - kupodivu nikoli mobilní telefon, který by ho mohl párkrát vytáhnout z bryndy.

Navoněná umělost života smetánky se poté přenese do neméně umělé zločinecké stoky. Zlosynové jsou „nenápadné“ karikatury jako od kolotočů, ani si předem nezjistí, koho vlastně unášejí. Až po chlapcově vděčně akčním útěku sebekriticky uznají - Jsme voli. Hrdina, obklopen převážně dospělými mátohami s chováním robotů, herecky nabírá dech, ačkoli musí prodat podivné motivace a reakce - ani prvním lidem, jež potká ve vlaku, se nesvěří, co se mu stalo. Nic nepoví ani staříkovi na zapadlém nádraží, zhola zbytečné figurce stvořené pouze kvůli sdělení, že dál už nic nejede, protože ti dnešní lumpové tratě i vlaky rozprodali.

Servisní článek k filmu najdete ZDE.

A pak se zjeví sídlo dobra a lásky, chaloupka na samotě, kde voní sušené houby a domácí koláč, kde se moc neuklízí, protože děti tu mohou mít zvířátka, kde se jezdí starou rachotinou či na koních a místo počítačových her si rodina večer dává hádanky. Naštěstí manželský pár Holub - Hrzánová přináší závan přirozenosti a zdravé nekomplikovanosti, podobně jako jejich dětští svěřenci, takže selanka přírodní a citové pospolitosti působí nevtíravěji než její protipól, zloba a podezíravost vzdálené tetičky, která se chová hůř než ta nejodpudivější pohádková macecha.

Režisér zkouší - pomocí hudby či předlouhých efektních výjevů z horečnatých chlapcových snů - navodit zdání rychlosti, mladosti, modernosti výrazu. Ale současně neváhá nasadit i tak vystřílenou lyrickou patronu jako vzájemné roztírání malin po tvářích coby dech prvé erotiky dospívání. Pravda je, že děti se dovedou i s podobnými gesty vypořádat lépe než dospělí, a protože vyústění hrdinova vnitřního konfliktu nechává film na téměř westernové půdě, jen „mezi námi kluky“, vyzní v závěrečném oblouku příběh přesvědčivěji a emotivněji, než začal. Ale předešlá neobratnost, hlavně ono černobíle „třídní“ dělení lidstva, už v paměti zůstane.

Fotografie z filmu Únos domů.

Fotografie z filmu Únos domů.

Fotografie z filmu Únos domů.