Když se s jedním z kin na čtyřech kolech vydali v létě na jih, netušil, že jim voda půjde doslova v patách. Zastavili se v Písku, odtud měli pokračovat do Českých Budějovic, ale protože se hostitelé neozvali, vzali to do Třeboně. Tam zažili útěk před první vodou a hrozícími rybníky, v dešti se balili, přejeli do Tábora. A odtud znovu narychlo ujížděli před další vodou.
To nejhorší však na Čadíka čekalo v Praze. „Z toho, co jsme vybudovali na Střeleckém ostrově, ze stanů, hospůdky a celého zázemí letního kina, z roků dřiny nezůstalo nic,“ tuší majitel putovního kinematografu. Přitom vidí před očima, jak slavně tu zahajovali letošní sezonu: filmem Rok ďábla, koncertem Čechomoru a s davy diváků, kteří se sem naučili o prázdninách chodit.
Ale ještě jeden obraz se Čadíkovi vrací. Kdykoli zavadí o pohmožděnou ruku, vynoří se mu opačný zážitek - den, kdy před hrozbou vln zachraňovali ze Střeleckého ostrova alespoň zbrusu novou maringotku: „Osm hodin v lijáku, úplně promočený, jen v tričku a trenkách. Lidi pomáhali sami od sebe, bezdomovci, Ukrajinci, nakonec přivezli i jeřáb. Všechno šlo ráz na ráz, bez papírování.“ Po centimetrech maringotku vytáhli. Dnes Čadík nechce pomyslet, co se mohlo stát, kdyby ji proud strhl a narazil s ní do některého mostu.
„Na Střelecký ostrov se letos těžko vrátíme,“ uvažuje, „ale kdyby nám dali povolení, mohli bychom pro lidi hrát třeba na Letné. Židličky zůstaly, ty jsme schovali na záchodě.“ Další maringotky bratří Čadíků křižují Čechy a Moravu, promítají prý pokud možno „na kopečku“ a Čadík jejich cesty s napětím sleduje. O mnoho víc stejně dělat nemůže: „Až to všechno nějak dopadne, spočítáme ztráty i síly, které nám zbyly, a uvidíme, co bude dál. Naše putování by už vydalo na knihu, jen ta jedenáctá sezona by v ní měla zvláštní černou kapitolu".
 Vstup do putovního kinematografu bratří Čadíků. |
