Kniha se okamžitě stala bestsellerem, mezinárodní knihou měsíce a vydání přislíbilo jedenadvacet zemí. Výborně se prodává nejen ve Spojených státech, ale i ve Francii. Nyní vyšla v českém překladu.
Myslíte, že lži mohou být někdy užitečné?
Nemyslím, že jsou užitečné. Jsou občas pohodlnější a jednodušší než pravda. Ridley Jonesová vyrůstá ve vylhaném životě mnohem šťastněji, než by asi vyrůstala v tom skutečném. Z dlouhodobého hlediska je to však nakonec strašný pocit: zjistit, že se všechny vaše jistoty zakládají na smyšlenkách. Abyste byla skutečně šťastná, musíte přijmout pravdu, ať je jakákoli. A o tom je můj román.
Co bylo na jeho začátku?
Vlastně jeden z těch zoufalých e-mailů, v nichž se hledá dávno ztracené dítě. Byla tam nejen fotka z dětství, ale také pravděpodobná podoba, která vycházela z představ, jak by dítě vypadalo po deseti letech. Z toho mě zamrazilo: co by se stalo, kdybych se na tom obrázku poznala? Fantazie začala pracovat. Vyvstávaly další otázky. Co se stalo s dítětem, zda žije a kde, kým je – vlastně jako kdybych slyšela hlas Ridley.
Takže nemáte pochyby o vlastní minulosti?
Ne, to opravdu ne. I když rodiče si myslí, že Krásné lži jsou několikasetstránkovým vyrovnáním s tím, jak jsem ve skutečnosti mohla být adoptována. (smích)
Proč ve vaší knize není žádný opravdový padouch?
Protože ani v životě se nevyskytují děsiví padouši a bezchybní hrdinové. Potkáváte lidi, kteří se rozhodují převážně dobře, a ty, kteří se většinou rozhodnou špatně. A v krajních a vypjatých situacích dělají lidé rozhodnutí krajně hrdinská nebo ničemná. Život je o okamžicích. Koncept lotrů a hrdinů se mi zdá vymyšlený.
Nevěříte tedy ani na hrdiny?
Ridley je hrdinkou v tom smyslu, v jakém jsme všichni hrdiny svých životů. Je to dobrý člověk, trochu naivní a hodně temperamentní. Hrdinkou je pro mne v okamžiku, kdy se bezmyšlenkovitě vrhne do silnice pod kola dodávky, aby zachránila malého chlapce, ale také proto, že se rozhodne poprat se svou minulostí a svým dosavadním, spokojeným životem.
Ale možná že je hlavní postavou vaší knížky New York, který popisujete velmi barvitě.
New York je má celoživotní láska, strávila jsem tam třináct let. Je to hektické a podmanivé, ale také velmi temné a složité místo. Muži se stupidními poznámkami, bezdomovci žebrající o peníze, prach, hluk, smrad, dopravní zácpy. Časem tomu chcete utéct. Když jsem dokončila svůj první román a poznala budoucího manžela, tak jsme oba opustili zaměstnání i domovy a utekli na Floridu. A teprve tam jsem se znovu zamilovala do New Yorku. Po čtyřech letech se mi začaly vybavovat newyorské obrazy, zážitky a pocity, které jsem zúročila v Krásných lžích. Podobně jako Ridley jsem i já bydlela v bytě na rohu První avenue a Jedenácté ulice a chodila na pizzu do restaurace k Pěti růžím.
Ve vaší knížce jde o rozhodování a rozhodnutí. Jaká byla vaše nejtěžší volba?
Poctivě přiznávám, že část mého života byla jasná. Vždycky jsem chtěla psát. Samozřejmě, že jsem zažila složité chvíle. Vztahy, které se rozpadly, zjištění, že se vzdaluju svým snům, pochyby. Přesto když se zpětně ohlédnu, připadá mi, že každá z těch voleb, jakkoli byla tehdy těžká a bolestná, byla správná.
Krásné lži jsou na pomezí několika žánrů. Jak je vidíte vy sama?
Thriller, o tom není pochyb. Ale je to také příběh o lásce a o dospívání. Nemyslím tím překonávání puberty, ale dozrávání ve třiceti, kdy zjistíte, že za svůj život odpovídáte jen vy sami.
Není psaní thrillerů spíše pánská záležitost?
Víte, že ani nevím, kde se ve mně vzala ta temná představivost? Vždy mě to táhlo k otázkám, co se skrývá pod schody, co vyletělo z okna, co je za naší zkušeností. Většina žen netíhne k otázkám vražd, násilí, zločinů. A možná, že mě přitahují právě proto, že žiju vlastně docela normálním životem.
