Když byla Beethovenova skladba 7. května 1824 poprvé uvedena ve vídeňském divadle Kärtnertortheater, stál tehdy třiapadesátiletý mistr s originálem v ruce po dirigentově boku a udával takt. Jeden z posluchačů později vyprávěl, jak skladatel, který už trpěl nedoslýchavostí, teprve po chvíli zaznamenal závěrečný potlesk a "nanejvýš nemotorně" za něj poděkoval.
Po Beethovenově smrti v roce 1827 se rukopis Deváté symfonie dostal do rukou skladatelova životopisce Antona Schindlera a v roce 1846 do berlínské Královské knihovny. Poté, co v roce 1901 předal vídeňský nakladatelský dům Artaria knihovně i finální větu symfonie, byl originál symfonie z valné části kompletní.
Na ochranu před válečnými zmatky uschovala Pruská státní knihovna v roce 1941 rukopis Beethovenovy symfonie na různých místech mimo Berlín. Teprve v roce 1967 se ústřední části symfonie dostaly k Nadaci pruského kulturního dědictví v západním Berlíně.
Téhož roku pak předala polská vláda tehdejší NDR chybějící zbytek. Pořád ještě byl ovšem rukopis uchováván v rozdělených částech Berlína - Devátá byla přitom "rozdělena" právě v oné pasáži závěrečné věty, v níž Beethoven stvrzuje celosvětovou radost a bratrství.
Symbolickým sjednocením Německa pádem Berlínské zdi koncem roku 1989 přispěchal do Berlína dirigent Leonard Bernstein, aby ve Státní opeře uvedl 9. symfonii.
Beethoven se věnoval především tvorbě symfonií, koncertů, sonát a smyčcových kvartetů. Klíčový význam má jeho devět symfonií. V roce 1799 složil symfonii C dur a v roce 1822 D dur. V roce 1804 složil symfonii Es dur, zvanou Eroica, kterou původně věnoval Napoleonovi, ale zklamán jeho lidskými vlastnostmi později věnování odstranil.
V roce 1806 složil symfonii B dur a v roce 1808 c moll, zvanou Osudová, se slavnými prvními takty Allegra con brio. V tomtéž roce následovala symfonie F dur, zvaná Pastorální, v roce 1812 A dur a ve stejném roce další F dur. Svou devátou a nejslavnější symfonii d moll se závěrečným sborem na Schillerovu Ódu na radost složil v roce 1824.
Když se Beethovenův život blížil ke třetímu křížku, postihlo ho velké neštěstí. Začínal postupně hluchnout. Tato tragédie se mladého skladatele pochopitelně dotkla. Nějakou dobu dokonce uvažoval o sebevraždě. Nakonec se však sebral a pokračoval.
Psal stále krásná díla. Lidé, kteří ho někdy zahlédli při komponování, říkají: “Koukal do papíru a psal. Nic nehrál. Prostě jen psal. A vždy to stálo za to.”
Horší to však bylo s přednesem. Nejdříve jen přidával na důrazu, aby svou hru slyšel. Když však sluch ztratil úplně, bylo to již horší. Občasné přehmaty se daly prominout, ale on ani nevěděl, že v klavíru, na který hraje, chybí několik strun a že je celý rozladěný. On měl vlastně docela obdivuhodnou spotřebu klavírů. Když hrál forte, struny praskaly jedna za druhou.
Další problém byl s dirigováním. Ztrácel rytmus. Také byla obdivuhodná jeho gestikulace. Spíše než taktovkou dirigoval celým tělem. Při pomalé hře se ztrácel za stolkem, jak byl sehnutý a naopak při silné hře vystoupl na špičky a rázem se z něj stal obr.
Hudebníci v orchestrech byli domluveni, že když si kapelník všimne, že se Beethoven ztratil v rytmu, dá znamení a ostatní hudebníci se budou řídit podle něho. S absolutní hluchotou se Beethoven vytratil ze společnosti a začalo se o něm vyprávět, že je mrzout. Nakonec to vedlo k tomu, že se ani neoženil.
 Ludwig van Beethoven |
