Underworld

Underworld | foto: Primavera Sound

Zmáčknout jen „play“ by nás nudilo, tvrdí Karl Hyde z Underworld

  • 3
Největší hvězdou letošních Colours of Ostrava jsou Underworld. Karl Hyde a Rick Smith vytvořili mimo jiné i hudbu pro film Trainspotting a s jeho režisérem Dannym Boylem se podíleli na zahajovacím ceremoniálu londýnské olympiády. „Danny nás dokáže pořád tlačit dopředu,“ říká Hyde.

Aktuální album Barbara Barbara, We Face a Shining Future má skvělé recenze a dočetl jsem se mimo jiné, že Underworld „odmítli zestárnout“. Je to recept na úspěch - zůstat mladý a svěží?
Víte, já myslím, že nemáme na výběr. Jde o to, že když máte kreativní povolání, musíte si zachovat nějakou svěžest, jinak skončíte jen jako stín minulosti a to je asi ta nejděsivější vyhlídka. Musíme dělat věci, díky kterým se můžeme pořád vyvíjet. Což je popravdě jeden z důvodů, proč se věnujeme hudbě.

O Underworld se obecně píše jako o elektronické taneční kapele, ale vám asi tyhle škatulky nevyhovují, že?
My prostě milujeme muziku a náš vkus je poměrně eklektický. Samozřejmě jsme si s elektronikou dost vyhráli, byli jsme jedna z prvních kapel, která se jí začátkem 80. let věnovala. Ale posloucháme všechno - folk, blues, rock, reggae i vážnou hudbu. To se stává součástí palety, z níž si pak vybíráme.

Vy sám hrajete i na kytaru.
To ano, asi od sedmi let a je to nástroj, do kterého jsem se naprosto zamiloval. Rickovi se líbí, jak hraju, a je to pevná součást našeho zvuku.

Jak důležitá je pro vás vizuální složka koncertů?
Pro mě je podstatné, aby naše show lidi vzrušila, aby z ní měli požitek a aby se díky ní dostali mimo běžnou realitu. Čemuž dost napomáhá, když zážitek vstřebávají nejen sluchem. Jezdí s námi báječný tým, který se světlem a projekcemi každý večer improvizuje na naši muziku. Sice se může zdát, že je to všechno nazkoušené, ale ve skutečnosti jsou ti lidé tak talentovaní, že to vypadá skvěle, i když živě reagují na to, co se děje na pódiu. Dá se říct, že hudbu překládají do obrazů.

To je vtipné, protože zrovna u elektronické hudby bych moc improvizací nečekal.
U mnoha lidí to tak je. Jsou umělci, kteří prostě zmáčknou „play“, stoupnou si stranou a zvedají ruce. Dělají to skvěle a baví tím tisíce lidí. Jenže nás by tohle dost nudilo. Popravdě se inspirujeme i u lidí, jako byl Miles Davis, a jiných jazzových improvizátorů. Koncem osmdesátých let tady potom vystupovala spousta šikovných dýdžejů, kteří s pár deskami na gramofonech dokázali přesně reagovat na nálady v publiku. To nás dostalo a chtěli jsme být kapelou, která dovede spojit přístup z těchto dvou světů.

Takže ptát se, jak bude vypadat váš koncert v Ostravě, je asi předčasné, že?
Na festivalech je zábavné to, že můžeme udělat i poměrně velkou show. Ale důležité je, že v centru pozornosti stojí pořád hudba. Takže potřebujeme mít hlavně dobrý zvuk. Nikdy jsme neztratili ze zřetele, že jsme především muzikanti.

Když jste začínal, dovedl jste si představit, že se jednou budete podílet na olympijském ceremoniálu?
Víte co, pro mě je úžasný každý den, do kterého se probudím. Ať už jdu vynést odpadky, umýt nádobí, nebo pracuju na zahájení olympiády. Hlavně, že ještě žiju.