Před 35 tisíci lety začal prehistorický člověk vytvářet umění a Svobodova kniha si klade otázku, jak dnes k tomuto fenoménu přistupovat. Vychází z archeologické databáze, ale využívá také analogií, evolucionistických teorií a probírá celou škálu hypotéz, které byly na toto téma za posledních 150 let vysloveny.
Ukazuje se, že dávnému umění porozumíme lépe, když se je pokusíme vsadit do původního kontextu času, prostoru a samotného tvůrce – člověka. Prehistorické umění není uniformní. Během tisíciletí prošlo vnitřním vývojem, přičemž využívalo širokou škálu materiálů a technik.
Ze světa zvířat vybíralo jednotlivé druhy, zřejmě podle určitého klíče, zobrazovalo samotného člověka a některé tvary redukovalo do podoby standardizovaných znaků. Badatelé rovněž zkoumají seskupování obrazů do tematických celků – příběhů a posuzují je z hlediska interpretačních modelů, které připadají v úvahu – magie, šamanismu, rituálu a mýtu.
Závěr knihy, kterou vydalo nakladatelství Academia, tvoří seznam a stručný popis nejdůležitějších lokalit, ve kterých byly zbytky pravěkého umění nalezeny, a to jak v západní Evropě a Středomoří (slavná naleziště ve Francii a Španělsku), tak v Alpách, Podunají, Skandinávii, na Sibiři, v severní Asii a na Sahaře.