Kurátor coby polobůh
Nutno dodat ještě jednu sumu: v přepočtu 700 tisíc eur tvořil zisk poslední Documenty. Je výhodným byznysem - jak pro pořadatele, tak pro zúčastněné výtvarníky. Kdo se na ni dostane, vstoupí do okruhu vyvolených, s nimiž si podávají ruce movití galeristé. Hlavní kurátor expozice je tudíž jakýmsi výtvarným polobohem. Ne však neomylným.
Osmatřicetiletý Okwui Enwezor je prvním Neevropanem, jemuž bylo svěřeno ředitelování Documenty. Už při jeho jmenování se dalo tušit, s čím přijde původem nigerijský student politických věd. Od Documenty z roku 1972, jíž šéfoval Harald Szeemann, tradice kurátorům velí udělat z přehlídky politicky vyhrocenou událost.
Enwezor nezklamal: Documenta letos vypráví především o Africe, o postavení umělců z „třetího světa“ a vůbec o problémech, jejichž „ventilování“ běžného západoevropského i východoevropského návštěvníka na takové přehlídce dost překvapí.
Základní poselství výstavy umělcům zní asi takto: přestaňte otravovat svými sebereflexemi, pokud se netýkají vašeho rasového původu. Vykašlete se na estetismus dvacátého století, pokud se v něm neodrážejí problémy utiskovaných menšin. A hlavně: realitu si ani nepřikrášlujte, ani neošklivte. Zaznamenávejte ji v její holé podobě. Dokumentujte ji!
Enwezorův výběr stovky výtvarníků má zatím vcelku kladné ohlasy, nicméně jistou skepsi vysledovat lze. „Žádný sex, žádné tělesné tekutiny, žádná genderová politika, žádná ironie: kurátor Okwui Enwezor si vybral vážné umělce, kteří vzali na vědomí závažnou látku,“ hlásí titulek britského čtrnáctideníku The Art Newspaper. Michael Kimmelman v recenzi v amerických The New York Times to píše jasněji: „Výsledek je více o sociálním a ekonomickém evangelismu než o čemkoli jiném, přesně tak, jak (Enwezor, pozn. aut.) zamýšlel.“
Africký tah na bránu
Enwezorovo kurátorské dílo se nese v duchu postkoloniální kritiky, jež upozorňuje na nebezpečí dominantního prosazování kultur mocných států na úkor těch chudších či méně průrazných. Tvrdí, že pouze zdůrazňováním i třeba marginálních kulturních odlišností se dá bojovat proti hegemonii, která nenápadně umlčuje i ty umělecké projevy, bez nichž se svět v budoucnu nedokáže obejít - nechce-li se stát prostorem jedné unifikované kultury bez barvy, chutě a zápachu.
Afrika má světu co říct. Neukázala to pouze senegalská jedenáctka na fotbalovém šampionátu v Koreji a Japonsku. I umělci zastoupení na Documentě mají důrazný tah na bránu a umějí efektní kličky. Koneckonců respektovaná bienále současného umění se konají i v Johannesburgu (před pěti lety stál v jeho čele právě Enwezor) a v Dakaru.
Zůstaneme-li však u fotbalového příměru, ani umělce v Africe nezdobí pevná obrana. Pod útokem důkladné kritiky se nejeden z nich ukazuje jako nevýrazný. V paměti zůstane Documenta jako celek, jako jednolitý politický apel. Na jednotlivá díla člověk časem zapomene. Důvodem je právě dokumentární plochost, jíž jsou prostoupena obě média dominující letošní Documentě: videoart a fotografie.
K novému, takřka žurnalistickému pohledu umění na svět se v úvodní části obrovského katalogu výstavy hlásí Boris Groys. Tvrdí, že místo uměleckých děl se nyní prezentují umělecké dokumentace. Ty se podle něj od běžné dokumentace liší zdůrazňováním narativity zachycovaných událostí, tedy jejich schopností vypovídat ve smyslu vyprávět. Že je právě dokumentárnost člověku nejvlastnější, snaží se Groys doložit na filmu Blade Runner režiséra Ridleyho Scotta, kde bylo veškeré chování uměle stvořených replikantů vázáno na vykonstruované fotografie z jejich neexistujícího předchozího „života“, které jim byly při výrobě vloženy do paměti.
Posedlost dokumentem
Jakou formou naši kolektivní paměť představují umělci na výstavě? Nijak okázalou. Člověka odkojeného dokumentárními filmy na ČT 2 či festivalem Jeden svět nemůže třeba film Nunavut od Igloolik Isuma Productions ničím překvapit. I když se tahle zpráva o eskymáckých rybářích promítá na dvou desítkách obrazovkách. Stejné je to s prací Inda Amara Kanwara o indicko-pákistánské hranici a vlastně se všemi „apelativními“ videoinstalacemi v Documenta-Halle, jedné z pěti budov, kde se přehlídka odehrává.
Z průměru těch filmů vystupuje jen pár. Především na třech plátnech promítaný Paradise/Omeros od Isaaca Juliena, jehož rodiče před lety emigrovali ze St. Lucie do Anglie. Je to sugestivní výpověď o dvou zcela odlišných ostrovních kulturách a o člověku, kterému není ani jedna z nich zcela vlastní. Nebo znejisťující video Out of Blue od původem Uganďanky Zariny Bhimji s hořícím lesem, výstřely pušek a prázdnými baráky. „Co není zaznamenáno, to neexistuje,“ píše v katalogu autorka. K zaznamenání stojí ještě videa Shirin Neshat, Eija-LiiSy Ahtily a projekt skupiny Multiplicity s názvem Solid Sea.
Fotografie jsou v úhrnu povedenější než videoart. Ale ani zde se Enwezor nevyvaroval banalit, jako třeba černobílého dokumentu z jižní Afriky od Davida Goldblatta, fotek rwandské genocidy Eyal Sivan nebo barevných záběrů lagoských ulic Muyiwy Osifuyeho. Je ovšem pravda, že kvalitu tu měříme evropským pohledem, který se od afrického notně liší.
Posedlost dokumentováním se ve vystavených fotografiích projevuje víc než ve videoartu. Někdy hraničí až s lékařskou diagnózou. Třeba Belgičan Jef Geys promítá šestatřicetihodinový filmový přepis všech kontaktních otisků negativů, které pořídil v posledních čtyřiceti letech. Indonéská umělkyně Fiona Tan se zase rozhodla porovnat obyvatele Berlína s jejich předchůdci z fotografií Augusta Sandera ze začátku dvacátého století: na plátna promítá záběry, které jako by Sanderovým pracím z oka vypadly. Portréty dělníků či dětí se střídají po několika sekundách. Až časem člověku dojde, že nejde o fotografie, nýbrž o filmové záběry postav, které Tan přesvědčila, aby zůstaly na okamžik „fotograficky“ strnulé.
Velký paradox
Indonésanka Tan použila šestnáctimilimetrový černobílý film. Na celé Documentě tento záznam působí značně archaicky. Documenta totiž nese ještě jedno důležité poselství: bez složité a drahé elektroniky nemá umělec do budoucna šanci. Každá z desítek promítacích kójí expozice je vybavena počítači, videoart se samozřejmě pouští z DVD a ze zdí blikají plazmové obrazovky.
A to je největší paradox celé přehlídky. Snaží se ukázat umění chudého světa, ale využívá k tomu techniku, kterou by v Česku asi žádná instituce nedokázala zaplatit.
Více informací na www.documenta.de
 Zarina Bhimji: Installation view MuKHA for Antwerp, Cultural Capital of Europe. |
 Jef Geys: Dag en Nacht en Dag en... Courtesy der Künstler. |
 David Goldblatt: Johannesburská špína. Jedna z fotografií jihoafrického dokumentaristy. |
 Amar Kanwar: A Season Outside, Indien. Courtesy der Künstler. |
 Olumuyiwa Olamide Osifuye: Image from a photo-essay of Lagos, Nigeria. Courtesy of the artist. |
 Olumuyiwa Olamide Osifuye: Image from a photo-essay of Lagos, Nigeria. Courtesy of the artist. |
 Dieter Roth: Große Tischruine. Werner Maschmann Sammlung Hauser und Wirth, St. Gallen. |
 Lorna Simpson: Call Waiting (No.5). Courtesy Sean Kelly Gallery, New York. |
 David Small: Stream of Consciousness, 1999. Copyright 1999 David Small and Tom White. |
 Fiona Tan: Facing Forward, 1999. Video projection, video stills. Courtesy of the artist. |
 Jeff Wall: After Ralph Ellison, Invisible Man, the Preface. Courtesy Galerie Johnen & Schöttle, Köln / Galerie Rüdiger Schöttle, München. |
