Pražský židovský skladatel, jehož talent se nemohl skutečně projevit a rozvinout, se nevzdal ani v podmínkách terezínského ghetta a vytvořil zde dvacítku skladeb. Císař Atlantidy psaný pro konkrétní spoluvězně je obecně platným podobenstvím o politickém despotismu. Rakouským umělcům k jeho provedení posloužila oslnivě bílá, esteticky jednoduchá dvorana Veletržního paláce, která se ukázala jako vhodné místo pro obdobné, experimentálněji laděné projekty včetně akustiky. Publikum sedí na dřevěných lavicích, zpěváci hrají na pódiu velkém jen několik čtverečních metrů, obehnaném ostnatým drátem a zátarasy. Salcburčané pojali Císaře Atlantidy jako evokaci terezínského provedení se všemi vynucenými provizorii: císař má plášť sešitý z hadrů, kupa jiných hadrů mu nahrazuje vyvýšeninu, či snad "trůn". Také kostýmy ostatních postav, jakož i hudebníků, byly "spíchnuty", z čeho se dá. Orchestr je dobře sehraný, zpěváci vokálně dobře disponováni a jejich herecko-pěvecké kreace dotvářejí mrazivě sugestivní i hluboce lidské představení o vůli a touze žít. Druhý večer zahájila ranější Ullmannova operka Rozbitý džbán, vtipná konverzační jednoaktová komedie, jež se vysmívá omezeným úředníkům. Avšak právě proto mělo být v programu libreto s překladem, což platí i o melodramatu Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka, jejž Ullmann komponoval v ghettu a který oba večery uzavíral. Rozhodně je ovšem nutné ocenit jeho protagonistu Ruperta Bergmanna: slyšet školeného operního pěvce přednášet mluvenou prózu na úrovni profesionálního činoherce, to v našich podmínkách není častý zjev.
- čtvrtek 29. října 1998
