Manželé Zabinští, jejichž skutečný životní příběh převedla na plátno novozélandská režisérka Niki Caro, patří k nezpochybnitelným hrdinům. Ve varšavské zoo, kterou vedli za druhé světové války, ukryli stovky uprchlíků ze židovského ghetta; roku 1965 získali ocenění Spravedlivý mezi národy.
Ovšem jejich filmový portrét je velice popisný, až barvotiskový, zvláště když doslovně ilustruje ženin dar léčby raněných dětských i zvířecích duší. Na jedné straně panuje brutalita – třeba při znásilnění židovské dívenky německými vojáky, na straně druhé nastupuje prvoplánový slzavý sentiment, když jí pak z traumatu pomáhá hebký králíček.
Jessica Chastainová mezi slony působí jako křehká dobrodějka, jejíž důvěrný vztah ke zvířatům dokládá pravidlo, že takřka neustále v náručí chová nějaké mládě; po okupační proměně zoologické zahrady ve výkrmnu vepřů alespoň selátko. Nacistický vrchní zoolog, který se ji pokouší svést, má v podání Daniela Brühla výraz operetního zloducha.
Ostatní představují v podstatě jen lepší komparz, počínaje Johanem Heldenberghem v roli manžela Zabinské a konče Arnoštem Goldflamem, Martinem Hofmannem, Jitkou Smutnou nebo Marthou Issovou, kteří se zúčastnili zdejšího natáčení. Mimochodem filmové průčelí varšavské zoo se najde na pražském Výstavišti.
Dokud se příběh točí kolem zvířat, jejich paniky během bombardování a následných nucených poprav zdivočelých kusů, uchovává si jedinečný pohled na krvavou historickou kapitolu. Vyplašená zvířata toulající se rozvalinami města patří k výjevům, které se člověku vracejí v bezesných nocích.
Ale jakmile se přejde k lidským osudům, zapluje Úkryt v zoo do známých vod modelového zobrazování holokaustu. Navíc dvojí hra hrdinky, která odbojovou činnost kryje předstíranou náklonností k Brühlově postavě, působí až románkově - například ve scéně, kdy mu za asistence obhrouble vtipkujících Němců pomáhá při páření zubrů, se naznačuje, že i mezi dvojicí přeskočí jiskra živočišného vzrušení.
Když jí dojdou zvířata, povolá režisérka k citovému vydírání děti – včetně synka Zabinských, kterého matka před nejkrutějšími detaily chrání, zatímco otec jej bere s sebou do riskantních akcí.
Pravda je, že tiché společenství dětských her ve sklepě má svou jímavost, podobně jako rituály nočního klavíru, jímž Zabinská uprchlíkům oznamuje – Vojenská hlídka odjela, pojďte nahoru ke stolu jako důstojní lidé. V neposlední řadě pak fascinuje rozsáhlý tajný mechanismus, který pro záchranu životů dokázalo polské podzemí vybudovat.
Ovšem postavit do jeho středu hollywoodský mix víly a světice je krok, který z pravdy dělá pohádku.
