„Nebylo by nejlepší ty děti prostě topit?“ T. se vypotácí z pokoje a má strašné kruhy pod očima.
Zasměje se a obejme ji. „Dobré jitro, miláčku, jakpak ses vyspala?“
Přitiskne se k němu rozehřátým tělem v noční košili. „Proboha, proč musí pořád brečet? Nespala jsem celou noc. A to je mezi mnou a jím ještě zeď. Co asi ty chudáci sousedi, který to maj doma hned vedle postele? Ty se nevyspí už asi vůbec!“
Pokrčí rameny v gestu „každý svého štěstí strůjcem“, a zatímco T. s velikým vzdycháním odejde do koupelny, vrátí se zase ke krájení rajčete. Snídaně musí být dobrá, na snídani záleží.V obvyklém pracovním dni je to většinou to jediné hezké a zajímavé, co člověka čeká. Tedy kromě oběda. Trvalo mu dlouho, než zjistil, co mu k snídani chutná nejvíc. Stálo ho to roky pokusů a hodně zklamání, ale teď už to ví. Nejlepší jsou topinky (ale musí být z čerstvého chleba, aby nebyly příliš tvrdé!), na topinky se dá šunka (ovšem šunka od kosti, žádná jiná), na šunku plátkový eidam a na něj pak přijdou rajčátka. Osolit, popepřit.
A vajíčka. Vajíčka naměkko, vařená přesně tři a půl minuty.
Jak si tak chystá snídani a po- slouchá zpěv a šplouchání vody, které se ozývají z koupelny, vzpomene si bůhvíproč na to, že M. (jeho bývalá žena) také takhle slýchala děti za zdí. Jenom mu to tak propluje hlavou. To bylo strašné, řekne si nevzrušeně, to bylo skutečně strašné. Jde k oknu, zesílí trochu rádio, které stojí na para- petu — je tam debata se známým hokejistou — a podívá se ven. Nevidí tam ovšem ani žádný cíl, ani žádnou krásu, jenom namoklé omítky domů, světlo v barvě prachu a spousty kouřících komínů pod těžkými šedivými mraky.
Je kalné, lhostejné listopadové ráno a vše se vznáší v nějakém nepravděpodobném, vysíleném inverzním oparu, všechno vypadá podivně vybledlé a vyšisované. Domem se rozléhá podivný hukot, od sousedů nahoře je slyšet nějaké neidentifikovatelné škrabání a štěrchání, za oknem občas prolétne holub.
Na terase protějšího domu stojí jako obvykle malá padesátiletá paní v ohromné péřové bundě a v ruce drží cigaretu. Postává tam takhle už mnoho let a on usoudil, že zřejmě pracuje z domova, práce ji nebaví, a musí si proto často dávat přestávky. Kdyby ta žena měla dýmku, vypadala by s těmi kouřícími komíny za zády jako kapitán, který ze svého kapitánského můstku sleduje poslední přípravy k odplutí.
A skutečně, ten zvuk, co vydávají auta na ulici, zní, jako by dům oblévalo moře, je to jako vysilující, otupující příboj… Jenomže tenhle kapitán nikdy nikam neodpluje, kdepak. Ten tady bude už navěky jen tak postávat, dívat se na ulici, která se mu nelíbí, a soukat do sebe kouř, který mu nechutná, ale který vdechovat musí, protože je závislý na nikotinu. Myslí přitom ta žena na něco? Nemyslí. Jenom tam tak trčí do prostoru.
Do kuchyně vejde T. Hlavu má na stranu, v uchu má malíček a třepe jím tak divoce, až jí vlhké tmavé vlasy létají kolem obličeje. Potom malíček vyndá a začne s hlavou pořád ještě na stranu skákat na patě bosé nohy. Divoce poskakuje, létají kolem ní šosy bílého froté županu, vypadá jako nějaký potrhlý duch.
“Co budeš dneska dělat?“ zeptá se jí, ale moc si od toho neslibuje. Asi jenom řekne: Co bych dělala? Půjdu do práce… A povzdychne si.
Jeho žena ho však překvapí. Rozzáří se totiž jako dítě, které půjde místo školy do cirkusu, a řekne: „Co budu dělat? Uděláááám...“ protáhne, „štrúdl! Štrúdl! To je, co? To je plán. Cha!“ A potom, za velikého plechového rachotu, vytáhne ze skříně pekáč, vyndá ze spíže igelitku, přesype do něj jablka, sedne si s tím ke stolu a začne je loupat.
Naplní rychlovarnou konvici, zkontroluje chléb v toustovači, sáhne do ledničky, a jak z ní vyndává papírový obal s vajíčky, vzpomene si zase na M.
