Martin Walker: Přeplněný hrob
Farma Maurice Souliera ležela na úpatí kopce pod Coumontem. Na pláni, která se táhla až k prudce tekoucí říčce vlévající se poblíž St. Denis do Vezere, Maurice Soulier choval kachny, které ručně vykrmoval, jako se to dělávalo kdysi. Jelikož neměl licenci na to, aby je mohl porážet, jezdil k němu dvakrát týdně pro kachny jeho bratranec, místní řezník.
Mauriceovi slušně zaplatil za foie gras, ale nechával si všechny peníze za maso a kostry. Samozřejmě že celý lovecký klub i se všemi příbuznými kupoval Mauriceova foie gras a magrets a confits, které připravovala jeho žena Sophie. To znamenalo, že Maurice načerno popravoval pár tuctů kachen týdně dědečkovou sekerou na špalku na dvoře u stodoly a Bruno nebyl jediným občanem St. Denis, jenž spal pod úžasnou peřinou plněnou kachním peřím, které Sophie šila. Není tudíž divu, že byl Bruno pěkně vylekaný, když zaparkoval na dvoře farmy, v kuchyni uviděl uplakanou Sophii a Maurice, který se ji marně snažil uklidnit.
Bruno vyhodnotil situaci, přešel k dobře známé skříni v rohu naproti sporáku, vyndal z ní láhev koňaku, z níž Maurice doplňoval placatku před každým lovem, a nalil manželům Soulierovým skleničku. Poslušně ji vypili, načež oba dva naráz začali mluvit. “Jeden po druhém,“ zdvihl Bruno varovně ruku. „Maurici, ty první. Co se stalo?“
Maurice vylíčil, jak ho kolem páté ráno vzbudilo štěkání psa na dvoře. Sešel dolů, nic neviděl, ale uslyšel hluk u stodoly, v níž parkoval auto. Pak začaly křičet kachny. Usoudil, že je musela vyděsit liška, takže popadl pušku a běžel ke stodole s kachnami. Zaslechl tříštění skla v jednom ze skleníků, kde předpěstovával rostliny. Hned nato v dalším skleníku. Obešel dům a uviděl, jak se něco hýbe u země vedle plotu. Byl přesvědčený, že to je liška, a tak vystřelil. Ozvalo se zaječení, pak křik v nějakém cizím jazyce a někdo utíkal pryč. To bylo všechno.
„Ještě řekni o té krvi,“ ozvala se Sophie; teď už spíš škytala, než plakala.
“Rozhlídnul jsem se, a uviděl, že plot je částečně prostřižený, tak jsem ho svázal kusem provazu. Pak jsem se šel podívat, jestli je Sophie v pořádku, protože ten výstřel ji musel vzbudit. Když jsem zkontroloval kachny, pustil jsem psa, abych zjistil, co to mělo znamenat. Zůstal stát v těch místech, kde jsem předtím spravoval plot, a štěkal, ale teprve když jsme brzy ráno vstali a šli tam znova, uviděli jsme tu krev.“
„Řekla jsem, ať ti hned zavolá,“ přerušila ho Sophie. „Ale on je příšerně tvrdohlavý a říkal, že budeš v kanceláři až po osmé a že by nebylo správné tě volat dřív.“
Bruno si zamyšleně třel bradu. K tomu výstřelu došlo v nezvyklou dobu a někdo ho mohl slyšet a ohlásit. Nebo mohl jít ten zraněný do nemocnice a doktor už mohl zavolat četníky.
“Sepíšu s tebou výpověď, hned teď. Připrav si, co řekneš. Důležité je, abys zdůraznil, že sis myslel, že střílíš na lišku a až později tě napadlo, že mohlo jít o nějakou osobu, která se sem vloupala. Dejte mi nějaký papír.“
„Loni v prosinci se nám sem liška prohrabala,“ řekla Sophie, vstala a ze zásuvky vyndala blok. Vypadala klidněji. „Takže není divu, že si to Maurice myslel. Ale pak jsem si vzpomněla, co se stalo Villatteovým, a napadlo mě, že to mohli být ti ochránci zvířat. Myslíš, Bruno, že Maurice mohl postřelit jednoho z nich?“
„V téhle chvíli nevíme, do čeho se Maurice trefil. Budeš tak hodná a uděláš nám kávu, zatímco to budeme sepisovat?“
Dokořán, přeložil Jan Klíma
