Jennifer Weiner

Jennifer Weiner | foto: jenniferweiner.com

UKÁZKA: Jennifer Weiner: Dobrý v posteli

  • 1
Bestseller americké autorky se obrací k ženám kolem třicítky, které "by se rády usadily a založily rodinu – kdyby ovšem měly s kým". Hrdinka je jakousi méně ztřeštěnou, ale ironičtější Bridget Jonesovou. Má však stejný úspěch. Na žebříčku bestsellerů v USA je už pět let.

Po střední škole jsem nastoupila na Princeton, protože mi to otec v jednom z posledních záchvatů rodičovství poručil. Radši bych šla na Smith College. Líbil se mi tamní univerzitní areál, líbil se mi trenér veslařského týmu, líbilo se mi, že je to dívčí škola, kde se budu moci soustředit na studium a nebudu se muset stydět za to, co jsem – typická šprtka s nosem zabořeným v knížkách.

„Na to zapomeň,“ prohlásil otec. Tou dobou s námi už půl roku nebydlel; přestěhoval se na jiné předměstí a žil tam ve zbrusu novém nablýskaném činžáku se zbrusu novou nablýskanou přítelkyní. Svolil, že k nám přijede na večeři, pak to zrušil a dvakrát jsme kvůli němu museli posouvat termín. „Na školu pro lesby tě nepošlu.“

„Larry,“ pokárala ho matka tichým zoufalým hlasem. Tou dobou z ní vyprchala veškerá radost a dobrá nálada. Teprve po letech – a díky Tanye – se jí zase vrátil bezstarostný smích.
Otec ji ignoroval a s kusem steaku na půl cestě k ústům si mě podezíravě měřil. „Nejsi lesba, že ne?“

„Ne, tati,“ opáčila jsem, „já to mám nejradši ve třech.“
Rozžvýkal sousto. Polkl. Otřel si rty ubrouskem. „To je o dva lidi víc, než bych čekal, že tě budou chtít vidět nahou.“

Zatímco Smith College mě nadchla, Princeton mě odpuzoval. Univerzitní areál vypadal jako výkladní skříň úspěšného genetického experimentu: všichni byli blonďatí a dokonalí, až na tmavovlásky, které byly exotické a dokonalé. Za celý víkend, který jsem tam strávila, jsem nezahlédla nikoho tlustého ani nikoho se špatnou pletí. Jenom celé hektary lesklých vlasů a rovných bílých zubů a dokonalé postavy
v dokonalém oblečení promenující se pod dokonalými vrbami rostoucími kolem dokonalých kamenných budov v pseudogotickém stylu.

Řekla jsem otci, že tam budu nešťastná. Opáčil, že je mu to jedno. Zakopala jsem se na pozicích. Dal mi nůž na krk, že buď Princeton, nebo nic. A tak jsem se spakovala, ubytovala na princetonské koleji, začala chodit na přednášky a nechala si ze stojanu v knihovně ukrást horské kolo, které jsem dostala jako dárek k ukončení střední školy.

Naši se mezitím rozvedli, otec se s námi skoro přestal stýkat a nechal mi na krku školné, na které přispíval jen tolik, aby se mi nevyplatilo začít studovat někde jinde. A tak jsem dala vale veslařskému družstvu – nebyla to bůhvíjaká ztráta pro mě ani pro družstvo, protože jsem nabrala nejen pověstných sedm kilo, jak se to studentům v prváku stává, ale nádavkem ještě jednou tolik za svoji spolubydlící, pilnou bulimičku – a sehnala si práci ve studentské jídelně, láskyplně přezdívané žrádelna.

Jestli mají být vysokoškolské roky nejlepšími roky života, tak já jsem strávila svoje nejlepší léta tím, že jsem se síťkou na hlavě podávala strávníkům míchaná vajíčka z prášku s rozbředlou slaninou, nakládala špinavé nádobí na pohyblivý pás, myla podlahu a po očku sledovala svoje spolužáky, kteří byli všichni krásnější, elegantnější a mnohem spokojenější sami se sebou, než kdy budu já.

Všichni měli líp ostříhané vlasy. A všichni byli hubení. Pravda, mnohé holky byly hubené, protože si po každém jídle strkaly prst do krku, ale i to mi občas připadalo jako hodně nízká cena za to, že mají všechno, co si žena může přát – inteligenci, krásu a metodu, jak mlsat zmrzlinu a třešňové koláčky a přitom si udržet štíhlou linii.

„Perfektní vlasy“, tak se jmenoval první článek, který jsem napsala do alternativních studentských novin. Byla jsem v prváku a šéfredaktorka, třeťačka jménem Gretel, která nosila blonďaté vlasy ostříhané po vojensku na ježka, mě požádala, ať píšu dál. Ve druháku jsem to dotáhla na sloupkařku. Ve třeťáku už jsem byla rovnocennou členkou redakce, a pokud jsem zrovna v jídelně nerozdávala hašé nebo se neoháněla mopem, trávila jsem každou volnou chvilku ve stísněných zaprášených kancelářích Nassau Weekly a byla jsem přesvědčená, že právě tímhle se chci živit.

Psaní pro mě představovalo únik. Únik z Princetonu, kde byli všichni šik a styloví (jeden kluk z mojí koleje byl dokonce budoucí vládce jakéhosi státečku na Blízkém východě). Únik z rodiny a její vleklé mizérie. Pustit se do psaní bylo jako ponořit se do moře, do příjemných vod, kde se dovedu pohybovat snadno a elegantně, kde můžu dovádět a kde jsem zároveň viditelná i neviditelná – jen podpis pod článkem, ne člověk z masa a kostí. Sedět u počítače před prázdnou obrazovkou s blikajícím kurzorem byl ten nejlepší únik, jaký jsem znala.

Domino, překlad Zuzana Pernicová