Dušan Uhlíř nabízí v knize Černý den na Bílé hoře s podtitulem 8. listopad 1620 vylíčení jednoho z nejpozoruhodnějších úseků českých dějin i bitvy, která ho fatálním způsobem završila. Onoho dne se střetly armády císaře Ferdinanda II. a Katolické ligy s vojskem českých stavů na bělohorské pláni nedaleko Prahy. Po řadě luxusních publikací vydaných u příležitosti loňské "rudolfínské" výstavy a po obdobně pojatých připomínkách mnoha letošních "osmičkových" jubileí už výpravné dílo s historickou tematikou nevyvolává přílišný úžas. Záplava originálních ilustrací na křídovém papíře charakterizuje Uhlířovu knihu stejně jako úsporný text, v němž autor v hrubých rysech charakterizuje politickou situaci v Evropě před propuknutím třicetileté války, aby se poté důkladněji věnoval letům 1618-1620 a nejobšírněji průběhu bitvy samé. Tu vylíčil do takřka všech myslitelných detailů. Publikace je nejpřínosnější právě v pasážích, jež téma analyzují z vojensko-strategického hlediska. Dušana Uhlíře ostatně znají ctitelé vojenské historie jako autora knihy Slunce nad Slavkovem, pojednávající o jednom z klíčových střetnutí napoleonské éry. V díle o bělohorské bitvě dokázal zasvěceně zmapovat problematiku o dvě století starší. Text doprovázejí vyobrazení zbroje, chladných a palných zbraní i přehledné mapky jednotlivých tažení. Srdce milovníka vojenské historie nad Uhlířovou monografií plesá, avšak čtenář s méně úzkými zájmy již tak nejásá. Kniha zjevně nebyla zamýšlena jako příběh jediné - byť dosahem zcela výjimečné - bitvy, ale měla blíže představit i osudy hlavních aktérů soudobého dění a zasadit bělohorskou šarvátku do celosvětového kontextu. Bohužel v pasážích, překračujících vojensko-historickou rovinu, Uhlíř navršil zbytečné množství faktografických chyb. Jen některé z nich: původní rodové sídlo Habsburků se jmenuje Habichtsburg, nikoli Habsburg; dědici někdejších husitů se označují jako staroutrakvisté, nikoli novoutrakvisté; historka o smetišti pod defenestračním oknem byla zpochybněna již před drahnou dobou; Jaroslav Bořita z Martinic zastával úřad nejvyššího purkrabího od roku 1638, nikoli od 1622; Kryštof Harant roku 1603 hrad Pecku vyženil, nikoli zakoupil; notoricky známý mědiryt zobrazující Rudolfa II. na márách opravdu není zpodobněním mrtvého císaře Matyáše. Stejně zavádějící jsou i některé interpretace podstatných aspektů tématu: Čechy v roce 1611 rozhodně nebyly "svého druhu republikou", byť republikou stavovskou; v liberálním dějepisectví 19. století nepřevažuje "slabost pro stavovské zřízení" nad sympatiemi k roajalistickým principům; "označení celého pobělohorského období jako doby temna" nepochází od nebohého Aloise Jiráska, nýbrž od ideologů prznících jeho dílo v duchu komunistické propagandy. Uhlířovi jistě nelze vytýkat, že z jeho pera vzešla kniha kompilační. Podobné publikace bývají kompilacemi takřka vždy. Pokud se však jejich autoři nedovedou vyhnout množství nepřesností, měli by se alespoň vyvarovat generalizujících soudů o problémech, které zjevně nejsou jejich parketou (např. "marasmus, do kterého upadla česká stavovská společnost, nemohl dát vzniknout ničemu produktivnímu"). Celkový dojem z Uhlířovy monografie poněkud vylepšuje její zmíněná skvostná grafická podoba; rozpaky však vyvolává nulový cit pro alespoň elementární rozlišení mezi vyobrazeními ze 17. věku a historizující malbou 19. století. S tím koresponduje i nepatrný prostor věnovaný "druhému životu" bělohorské bitvy v pozdější tradici, stejně jako absence relevantních studií v seznamu literatury. Pro "milovníka historie", který knihy nečte, ale sbírá, je nicméně daná publikace ideálním dárkem pod stromeček.
Dušan Uhlíř: Černý den na Bílé hoře. 8. listopad 1620. Původní ilustrace vojsk a zbraní Karel Toman, fotografie a reprodukce Jaromír Hanák, Miroslav Slaměník a Karel Šabata, překlady Zdena Dobřická a Veronika Uhlířová. Ave, Brno 1998, 172 stran, náklad neuveden, cena 399 Kč.
