"Vzešla jsem z prostředí klubů, začínala jsem v nich, sbírala první zkušenosti a nasávala atmosféru rockové hudby. Necítím, že by v mém návratu k rocku bylo cokoliv násilného, naopak to prožívám maximálně spontánně. S čistou hlavou můžu říct, že rocková muzika je pro mě teď nejdůležitější a hlavně mě nejvíc baví," pochvaluje si Basiková.
Návrat k rocku pro vás byl přirozený, atmosféra v klubech a hlavně návštěvníci se ale za ta léta hodně proměnili...
Samozřejmě se toho změnilo hodně. S Precedensem jsme začínali ještě za doby totality, kdy všechno kolem rockové hudby bylo... Nevím, možná ryzejší, opravdovější. A hlavně byl po rocku mezi lidmi obrovský hlad, protože nebyl slyšet v rádiích a televizi. Lidi na našich koncertech proto byli opravdu nažhavení. Dneska je všechno jinak, nová generace není zatížená minulostí, nezajímá ji, co před dvaceti lety znamenalo poslouchat nebo dělat neoficiální hudbu. Prostě ji naše hudba buď osloví a bude chodit na naše koncerty, nebo ne, nebude to řešit a jednoduše odejde. Mladí jsou teď na jednu stranu náročnější, ale také mnohem víc otevření a tolerantní. Kult rockových a hudebních klubů, kterých je naštěstí v celé republice spousta, má ale pořád svou tradici a atmosféru.
Když jste opouštěla Precedens a Stromboli, tvrdila jste, že se těšíte, jak se osamostatníte, budete všechno dělat na vlastní zodpovědnost. Teď se vracíte zpátky do týmu. Jste připravená spolupracovat s celým kolektivem muzikantů?
Za tu dobu, co jsme se s Precedensem a Stromboli rozešli, jsem prošla vším možným, ale vždycky to podle mě byla první liga. Mám bohaté zkušenosti a podle mě docela dobrý přehled o žánrech, stylech, autorech i projektech. Všechny takové zkušenosti jsou jedině k dobru. Martin taky nezahálel, dělal plno hudebních projektů, psal scénickou muziku a i jinak tvořil. Proto teď můžeme navázat na to nejlepší, co jsme v Precedensu i dalších projektech dělali, a zároveň do toho vnést všechny zkušenosti, které jsme nasbírali každý zvlášť. Pro nás je nyní nejdůležitější vzájemná komunikace, kdy si své zkušenosti předáváme. Teď jezdíme po klubech a připomínáme lidem staré věci, ale chceme lidem nabídnout taky něco nového. Nový repertoár už pomalu vzniká a já bych chtěla s Martinem Němcem a Precedensem udělat svou příští řadovou desku. Poslední sólovku jsem dělala v roce 2001, a když už jsem si na další album počkala takhle dlouho, tak chci, aby bylo úplně skvělé.
Co bylo impulzem k tomu, abyste za hlavu hodila popovou hudbu a muzikály a vrátila se k rockové hudbě?
Ten největší impulz přišel loni v lednu, když jsem dělala v pražské Lucerně koncert ke dvaceti letům kariéry. Zpívala jsem tenkrát s Precedensem i Stromboli a uvědomila jsem si, jak jsem v tomhle typu hudby svobodná. Že můžu být spontánní, přirozená, zpívat jenom sama za sebe. Cítila jsem, že v téhle podobě má pro mě hudba opravdu smysl. Když jsem potom uvažovala, co dál, říkala jsem si, že s muzikou skončím. Toho ubohého malého českého šoubyznysu jsem měla dost, lezl mi a pořád leze pořádně krkem. Chtěla jsem dělat jenom věci pro radost, pro pár lidí, kteří moji práci ocení. Pak se mi ozval Martin Němec, jestli bych s ním nechtěla udělat desku. Přemýšlela jsem a řekla jsem si, že ještě lepší by bylo dát to dohromady s celou kapelou. Stát na pódiu, mít za sebou kapelu a zpívat mě lákalo ze všeho nejvíc. Možná to vypadá trochu šíleně, ale já se chci stáhnout do ústraní a dělat jen to, z čeho budu mít dobrý pocit.
Nebojíte se ale, že i když budete zpívat s kapelou Precedens, stejně se o vás média budou zajímat? Možná se vám ovšem podaří zpopularizovat Precedens...
Ať klidně píší o Basikové, která zpívá v Precedensu, ale absolutně odmítám novinám nabízet svoje soukromí, ukazovat jim svou ložnici, nechodím na žádné společenské večírky, které jsou jenom ztrátou času. Nevím, co by mě mělo táhnout na takovou směšnou akci, jako byl třeba Český slavík. Nechci mít nic společného se stupidním divadlem, které dělá třeba Iveta Bartošová. Někdo jí dá pěstí a ona zavolá deseti novinářům, aby si ji přijeli vyfotit. To je přece ubohé! Někteří lidi si stěžují, že jsou oběťmi bulváru, ale myslím si, že to je spíš jejich chyba. Člověk si své soukromí může ohlídat. Za ten rok, kdy jsem byla "v domácnosti", užívala jsem si takový klid a pokoj, byla jsem šťastná, že jsem mohla žít normálně, starat se o své děti a manžela, cestovat, číst si, chodit do kina, do divadla. Zjistila jsem, že mi publicita vůbec nechybí.
Vydrží vám ale takové odhodlání?
Doufám. Někteří lidi bez publicity nemůžou být, ale já mezi ně nepatřím. Moje rozhodnutí ovšem málokdo chápe. Když jsem odmítala role v muzikálech a snažila se autorům a producentům vysvětlit, že si prostě chci odpočinout, mysleli si, že na ně šiju nějakou boudu, čekám dítě a nechci jim to říct nebo něco takového. Moje kolegyně mi dokonce říkaly, že se rouhám, když odmítám nabídky, protože už nemusí nikdy přijít. Ale to mi vážně vadit nebude. Těším se na práci s kapelou a neřeším, že nebudu populární. To s klidem přenechám jiným.
21. prosince 2004 10:16
