U Pitínského jsme všichni furianti

J.A.Pitínský je osmým režisérem, který inscenuje na jevišti Národního divadla hru Naši furianti od Ladislava Stroupežnického. V paměti mnohých zůstalo hlavně poslední uvedení z roku 1979, kdy režisér Miroslav Macháček zdůraznil převážně sociálně kritické aspekty tohoto dramatu.

Dalo by se očekávat, že jeden z předních režisérů postmoderní generace půjde v interpretaci textu a v hledání jeho soudobých výkladů ještě dál.

Ale v Pitínského inscenaci Furiantů se žádné převratné posuny nekonají. Režisér se snaží o víceméně klasické pojetí, dobu ani místo děje nikam neposouvá, současně se však vyhýbá psychologickému realismu.

Je v mnohém vůči postavám kritický a ironický, současně však zdůrazňuje jejich dobové způsoby chování, dobovou zaostalost. I proto to jistý čas vypadá, jako by hru hráli čeští krajánci v Americe na nějaké folklorní slavnosti.

Hraje se na otevřené scéně, v první půli lemované náznaky domů trochu připomínajících americké sruby z dob osidlování Západu. Herci se pohybují v nažehlených krojích, používají přehnaná gesta, zdůrazňují falešný patos každé situace, zmnohonásobují hloupost snad každého jedince.

Režisér jim dovoluje vytahovat z hereckého rejstříku ty nejbanálnější postupy - úšklebky, neustálé popocházení po scéně, energické zdvihání rukou až nad hlavu, patolízalské úsměvy a úklony, naduté dávání rukou za pásek u kalhot,"fortelná"  rozkročení, zdvihání židlí při náznaku zápasu.

Takže každý hned pozná, jaký charakter je ta která postava, co vyjadřuje ta která situace.

Hraje se bez tajemství, bez vnitřních konfliktů. Všichni jsou furianti, jen krejčí Fiala (Jan Hartl) je zbabělec. Všichni jsou tupí a naivní jak na skle malovaný obrázek. Všichni jsou karikaturami hlouposti a nadutosti.

Až na ševce Habršperka v podání Davida Prachaře. Ten jediný má nadhled, je chytrý, ironický, herecky nápaditý, schopný odstupu. Jemu a vysloužilému vojákovi (Ondřej Pavelka) dává také režisér možnost vyjít na rampu a hovořit s diváky.

Jejich výstup před přestávkou, kdy mezi diváky po kramářsku zpívají Kristýnčinu písničku, je jedním z nejvtipnějších okamžiků inscenace. Obdobně živý je i Prachařův dialog s Miroslavem Donutilem v závěru hry.

Takových míst však není v inscenaci mnoho. Režisér lpí na hereckém realismu a vzdává se téměř jakýchkoli zcizovacích postupů, ať výtvarných, hudebních, tanečních či dramatických. Pokud tam  jsou (sborový zpěv na začátku), působí jako manýristický kolorit.

A tak jsme svědky hereckého divadla jak za dávných časů výrazového realismu. Hercům to evidentně vyhovuje. Mohou si hlasově "zahartusit" a gesticky a pohybově nanášet tlusté linky charakterů.

Ať už je to přehnaně karikující Miroslav Donutil v roli prvního radního Jakuba Buška, chlapácky rázný Jiří Štěpnička v roli starosty Filipa Dubského, po selsku rozhořčená Johana Tesařová v roli jeho ženy i většina ostatních.

Současné herectví, současné divadlo jsou však někde jinde. Ještě donedávna moderní pojetí divadla prosazoval v Národním divadle i J. A. Pitínský. Našimi furianty se ho však vzdal. Vyšel tak vstříc konzervativněji naladěným hercům i divákům.

Nic proti tomu. Národní divadlo jistě taková "rurální" představení se snítkou folklorních pentliček posypaných hvězdným prachem herců a kořeněných slzami naplněné lásky potřebuje. Jen je škoda, že se ho dopustil právě J. A. Pitínský.