Samozřejmě záleží na vkusu každého posluchače, ale jedna věc by prostě platit měla: každý zpěvák by si měl být vědom svých limitů, okolností, za kterých tvoří a také občas pohlédnout na kalendář.
Je to vcelku jednoduché. Písně z alba, které se dají vydržet jen se sebezapřením, jsou pouze zvukově mírně aktualizovanými podobami českého diska osmdesátých let se všemi nectnostmi, které k danému stylu patřily: strojové otupující rytmy, příšerně nahalené automaty, škroukání syntezátorů, umělohmotné smyčce.
Svým způsobem je to samozřejmě retro v "povolaných rukou" - Vondráčková tento styl v době jeho aktuálnosti u nás zosobňovala. Jenomže to bylo před více než dvaceti lety. I ona sama, mimo jiné, byla o více než dvacet let mladší.
Neboli: písně typu titulní Zastav se (...a poslouchej), Odplouvám za tebou, Samba (se skutečně komickým "jakorozjetým jakomejdanem" na úvod) nebo Já vítám déšť jsou revival něčeho, co tvořilo pomyslný "soundtrack" pozdní normalizace a na co by leckterý pamětník asi raději zapomněl.
Kde se Helena Vondráčková jakž takž našla? V písních, které jsou jednak rytmicky volnější, které jí dají možnost alespoň nějakého výrazu, v písních, které lze přiřadit k nadčasovým žánrům nebo všeobecně k popovému mainstreamu, jaký tady byl a vždy bude.
Příklady? Třeba pseudoirská Něco si přát, jakýsi průnik soulu a muzikálu Píseň zázraků nebo středoproudý Kus nebe. Ty a ještě možná pár dalších ukazují Vondráčkovou jako soudnou zpěvačku kvalit, za jaké se nemusí stydět.
Je samozřejmě řeč o hudbě, nikoli o textech - a o nich nebude hovořeno ani nadále, neboť v žánru, ve kterém se Vondráčková pohybuje, nemá text jinou úlohu než pokud možno co nejelastičtěji vokalizovat melodii. Což se zde konec konců daří - obsah za tím ale nehledejme.
Helena Vondráčková - Zastav se (...a poslouchej)
Universal, délka alba 50:10
Nej písně: Něco si přát, Píseň zázraků, Kus nebe
Hodnocení iDNES.cz: 50%
