Zatímco původně divadelní Limonádový Joe se vrací často, další české filmové parodie stojí stranou zájmu divadelníků. Režiséru Janu Mikuláškovi jsou však docela souzeny: nedávno nastudoval Zemanova Fantoma Morrisvillu v Národním divadle moravskoslezském, vzápětí se pustil právě do Lipského parodie.
S nápadem interpretovat "Vraždy" pro jeviště přišel původně režisér J. A. Pitínský.
"Když jsme se jej ptali, jaká hra by jej lákala, nesměle zmínil touhu inscenovat některý z Macourkových scénářů. Naše původní debata začala nabývat konkrétnějších obrysů - jen jsme se nemohli shodnout, co by bylo lepší, zda uvést na divadle Čtyři vraždy stačí, drahoušku, nebo Což takhle dát si špenát. A zatímco Pitínský obhajoval špenátovou story, my ostatní jsme již byli chyceni v poutech neuvěřitelného vražedného příběhu Georga Camela," popisuje dramaturgyně Ilona Smejkalová, která je rovněž autorkou dramatizace.
Autora přesvědčili až diváci Smejkalová nastudovala předlohu, podle níž filmový scénář Vražd vznikl, detektivku Mrtvým vstup zakázán chorvatského spisovatele Nenada Brixiho. V bývalé Jugoslávii populární autor dokonce před lety navštívil filmovou premiéru, ale spokojen prý zprvu nebyl.
Tvůrčí vklad Oldřicha Lipského a Miloše Macourka, obohacený komiksovými předěly Karla Saudka, byl totiž tak silný, že autor své dílo nepoznával. Až bouřlivé reakce obecenstva jej přesvědčily.
"On byl trošku ješitně rozmrzelý, protože vlastně neviděl zfilmování svého díla. No, ale potom, když zažil ten obrovský ohlas, tak se samozřejmě radoval s nimi," vzpomíná Lubomír Lipský, který si zahrál hlavního hrdinu, dobráckého učitele, jemuž se souhrou náhod počnou v bytě kupit mrtvoly.
Deset herců na 56 postav
Popularita filmu trvá dodnes, říká režisér Jan Mikulášek. "Také proto ty nejtypičtější průpovídky z filmu neopakujeme, někdy je upravujeme nebo jim dáváme jiné podtexty," vysvětluje Mikulášek. V příběhu podtrhl dekadentní, téměř hororovou atmosféru maloměsta
plného podivných figurek, naopak se vyvaroval komiksové stylizace.
"Komiks byl klíčem k filmovému zpracování, na jevišti by šlo již jen o kopii na druhou," zdůrazňuje. Ilonu Smejkalovou čekal nelehký úkol: filmový scénář má šestapadesát postav, u Bezručů mohli počítat jen s desetičlenným souborem.
"Původní scénář je téměř dokonalým strojkem. Klasický systém ‚vyškrtat, co se dá‘ nebyl možný. A tak jsme zvolili variantu opačnou. Někteří herci ztvárňují i pět rolí, vytvořili jsme pro jednotlivé aktéry jakési univerzální figury, které procházejí dějem a přiznaně nepřiznaně věší na své tělo další převleky," dodává Smejkalová.
