Zůstane po nich Eiffelovka v troskách a jeden padlý z vlastních řad, jenž milované spolubojovnici posledním dechem šeptá: "Je mi zima... ty musíš žít dál."
Kouzelné slůvko, jež běžnou parodickou zábavu sune do vyšší ligy humoru, zní stylizace. V seriálu Městečko South Park vložili Trey Parker a Matt Stone jadrný slovník do nevinných úst kreslených dětiček. Výsledný kontrast zrodil proklínaný i milovaný, nicméně originální smích.
Teď zvolili podobnou cestu: špičkoví agenti i jejich sokové od severokorejského diktátora přes zarostlé teroristy po mírové aktivisty z řad hollywoodských hvězd, to všechno jsou loutky. A veškerá klišé nejrůznějších žánrů získají nový, neodolatelný půvab, když spojí řízné i tklivé dialogy či vzletné fráze s trhanými pohyby reků na nitkách.
Team America snad nevynechal nic, z čeho by si mohl utahovat. Posila skupiny přijde z muzikálu Přátelé II, jehož postavy pomřely na AIDS. Partě v klasické sestavě - předák, drsňák, romantik, plavá kráska a brunetka - vládne šéf, který představu útoku stokrát většího než 11. září vynásobí jako 1100 září.
Novic se v třeskutém převleku vetře v káhirské krčmě mezi nepřátele s výrokem "Jsem terorista, nechystá se teď něco?" a rozpláče je historkou o kozách uhořelých v ropném poli. Celek sice působí spíše jako klukovská kratochvíle než jako "opravdový", neřkuli závratný film, ale odzbrojuje vtipem, kterému není nic svaté, zato je až nekonečně spravedlivý.
Pověsti, že jde o humor vlastizrádný, jsou totiž jen zlomkem pravdy. Team America se zvesela rouhá proti všem a všemu, co zavání velkohubou hloupostí, patosem, nedotknutelným sentimentem. Hrdinní agenti sice při svých záchranných misích zničí půl Země včetně pyramid a Káhiru či Paříž označují titulky sdělující, jak daleko leží dotyčný zapadákov od Ameriky.
Jenže stejně směšný je i antibushovský dokumentarista Michael Moore, zde pomuchlaný fanatik velící do útoku "Na paláce!", či podobně smýšlející hvězdní herci přežvykující naivní mírová hesla - Alec Baldwin, Susan Sarandonová, Sean Penn či Matt Damon v karikatuře prosťáčka.
A když člověk sleduje skeč, kde žralok trhá úředníka OSN, či neskutečnou milostnou scénu, žasne, koho mohly pobouřit. Zvláště sex "nahých" loutek, kdy kamera roztouženě putuje po drátcích, kloubech a spojích zaklesnutých nožiček, nemůže přece v té dřevěné nadsázce nikdo brát vážně, natož jako mravní újmu.
Masové scény zase obnášejí obrovský um, texty snivých písní úžasnou ironii a výraz světových státníků na korejském koncertu míru vše, co zavání na politice. A Penn, který tvůrcům vážně vynadal dopisem, se jen víc zesměšnil - být v takové komedii sežrán pantery je přece pocta.
