RECENZE: Twenty One Pilots vedou zdařilý boj se zlotřilými biskupy

Americké duo Twenty One Pilots přivodí posluchačům pěknou depku. Jejich novinka Trench je koncepčním albem odehrávajícím se ve fiktivním městě jménem Dema a okolním údolí nazývaném Příkop, tedy anglicky trench. Twenty One Pilots se 16. února 2019 představí v pražské O2 areně.

Kapela Twenty One Pilots | foto: Warner Music

Oč tu jde? Město kontroluje náboženská vláda devíti biskupů a skupina, která si říká Banditos, se je snaží osvobodit. Což dává dodatečný smysl pilotnímu singlu Jumpsuit, který nyní slouží jako úvodní skladba desky, ale když začátkem července vyšel coby první ochutnávka, vysloužil si odsudky, že je jeho text matoucí. Takto je nyní zpočátku lehoučkým startem, který vygraduje v poctivou hardrockovou vyřvávačku. Následně bez pauzy přechází do hiphopové pecky Levitate.

Trench

70 %

Autor: Twenty One Pilots

Dál už je muzika nepropojená, ale atmosféru temného světa zdánlivě bez budoucnosti drží a buduje dokonale. A také se tu střídají všemožné hudební žánry.

Především je to alternativní rock a rap, které ke Twenty One Pilots neodmyslitelně patří a jež se tu v nahrávkách také notně prolínají. Ale třeba skladba Nico and the Niners je v podstatě reggae – doplňované rapováním ve slokách a zaobalené do lehce psychedelického hávu s pozpátku přehrávanými smyčkami včetně těch rytmických a zase jednou účelně použitými zkreslovacími efekty na vokálech.

My Blood je „popina“ s funkovými ozvuky, která se v oné celým albem prostupující temnotě drží v podstatě jenom použitím mollové tóniny. Jinak posunout pár tónů jinam a zachovat rychlé tempo – a na světě by byl docela radostný kousek. Neon Gravestones začíná klavírem a následně se nese ve stylu trip hopu. Tak by šlo pokračovat zdánlivě donekonečna, každá ze čtrnácti skladeb obsahuje svoje vlastní hudební vlivy.

Ale při tom všem je album Trench až překvapivě konzistentní. Zčásti na to má jistě vliv Tyler Joseph, jehož hlas je dobře rozpoznatelný, ai když tu střídá polohy pomalu od šepotu po křik zplna hrdla, pojítkem stále je.

No a druhým důvodem, proč celá nahrávka drží dobře pohromadě, je její utlumenost. Jednotlivé skladby se valí dopředu vlastně dost líně, jakoby bez snahy zaujmout, žádný ze singlů není takovým tím prvoplánovým hitem, který by se hodil do rádií a jaký se samozřejmě dá najít i na koncepční desce.

Ne, tady se drží nálada dystopického, temného světa. A do toho vstupuje skvěle ona žánrová rozmanitost. Každá skladba je dostatečně jiná, i když trochu působí stejně. Takže se výsledek ještě navíc dobře poslouchá.