Komedie, v níž parta bezdomovců napálí šéfy zbrojařských firem, vstoupí do českých kin 3. prosince.
Z pódia jste děkoval za karlovarské ocenění pro Amélii. Opravdu má takovou váhu, že jí pomohlo na další cestě?
Všechny ceny jsou důležité. Amélie jich získala včetně nominací kolem osmdesáti, ale hlavně se jí povedlo, co se stává jen velmi zřídka: líbila se kritikům i divákům. To je vzácnost.
Takže už víte, jak toho docílit znovu a znovu?
Bohužel, takhle to nefunguje, zaručený recept neznám. Spíše si připadám jako kuchař, který si vaří, co má sám rád. Pak to dá okusit ostatním: výjimečně to chutná všem, jindy jen desítkám lidí a někdy vůbec nikomu. Což se mně ještě nepřihodilo, ale stát se to může. Svou roli hraje i momentální nálada - jako když přijdete do restaurace, máte chuť na rybu, a oni podávají maso.
Po pařížských stopách natáčení Amélie putují nadšení turisté. Zkusil jste si projít trasu s nimi?
To ne, ale často chodívám kolem kavárny U dvou mlýnů, kde se část filmu odehrávala, a tam uhýbám davům, hlavně Japoncům či spíše Japonkám, které si tam plakát Amélie fotografují.
Poznávají vás?
Nepoznávají. A když řeknu, že jsem ten film natočil, nevěří mi. Reagují vesměs přezíravě - No to určitě, zrovna vy...
Ukázka z filmu Amélie z Montmartru (ve francouzštině)
Amélie i Galimatyáš jsou si podobné marnotratností nápadů, které by jiným stačily na dvacet filmů. Vy si je nešetříte napříště?
Tohle slýchám často, hlavně v souvislosti s Amélií. Ano, mohly z toho být i dva nebo tři filmy, ale Amélie uspěla právě proto, že jsem použil všechno. Nicméně taky potřebuji nápady do zásoby, proto střídám své vlastní látky s adaptacemi děl jiných autorů.
Hrdinové Galimatyáše si vytvořili kouzelně bizarní domov plný mechanických hraček na smetišti. Nechal jste si něco na památku?
Ne, všechno se vyhodilo, podklady zdí byly beztak jen z plastu.
A nechcete natáčet v Česku? Skládek tu máme spoustu.
Rád bych, a ne kvůli skládkám. Jezdí k vám hodně filmařů, sám jsem byl na Barrandově, prohlížel jsem si pražská nádraží kvůli Příliš dlouhým zásnubám - a hlavně mě fascinují tramvaje. Takže jednou tu budu určitě točit.
Zpět do Hollywoodu, kde jste točil Vetřelce 4, už se nechystáte?
Chystám, byla to zajímavá zkušenost, pracoval jsem v Americe moc rád, jen zvažuji, jestli bych tam dostal stejnou míru svobody jako doma ve Francii, kde mám svobodu absolutní.
Jak vypadá absolutní svoboda? Týká se i peněz, nebo jen tvorby?
Finanční omezení existují vždycky a všude, ale teď mám na mysli svobodu tvůrčí. Ve Francii si filmy sám produkuji, dělám si, co chci. U Vetřelce jsem měl sice taky svobodu, ale musel jsem o ni den co den hodně bojovat.
Ani ve Vetřelci jste se nevzdal nadsázky. Zřejmě si rád hrajete - je to tak?
Přesně. Film pro mě pořád ztělesňuje hlavně hru, jako bych měl před sebou elektrický vláček nebo stavebnici. Jeden krásný výrok říká - Všichni se rodíme jako básníci, ale jen málokdo básníkem zůstane. Doufám, že alespoň část mě se pořád cítí být básníkem, i když jsem dospělý a zodpovědný za svou firmu i zaměstnance. A že si nikdy nepřestanu hrát.
Festival francouzského filmuJiž podvanácté se v Česku pořádá Festival francouzského filmu. Tentokrát to bude ve dnech 19. až 25. listopadu. Festival letos projede osm měst: kromě Prahy a Brna také České Budějovice, Hradec Králové, Olomouc, Ostravu, Pardubice a Plzeň. Tipy z programu, které vybrala Mirka Spáčilová, najdete ZDE. |
