Diváci, kteří každý večer usedají do hledišť, aby se nechali unášet výpravnou podívanou plnou hudby, zpěvu, tance, romantiky a podivuhodných efektů, samozřejmě netuší, co se pro ty čtyři stovky, které dá každý z nich za vstupenku, může dít.
Že si producenti konkurenčních podniků navzájem vyhrožují, že si zpěvačky alternující stejnou roli vjedou na veřejnosti do vlasů, že se rozcházejí i nejlepší kamarádi, že účinkující nemusí vůbec dostat zaplaceno a že producent může s jejich penězi pláchnout kdoví kam.
"Tvrdostí se tento svět zcela vyrovná světu pop-music," tvrdí Janis Sidovský, výkonný producent muzikálu Pomáda.
Vede se boj. Téměř o všechno
Peníze jsou v muzikálovém podnikání vším. Je nutné jich sehnat dost, aby se inscenace vůbec mohla nazkoušet a aby zaujala diváky. Je nutné jich vydělat tolik, aby se náklady vrátily, a je zapotřebí, aby všichni účastníci projektu vydělali.
"Je důležité, aby byl muzikál úspěšný i ekonomicky," tvrdí režisér a producent Petr Novotný. "Dodává to sebevědomí."
Při účinkování v Ježíšovi si členové company, které se začalo říkat kumpačka, většinou velmi mladí lidé, vydělali při téměř každodenním hraním zhruba dvojnásobek tehdejšího průměrného platu. Honorář sólistů bývá mnohonásobně vyšší: pět až deset tisíc za představení. K tomu přibudou honoráře za nahrávky či příležitostná vystoupení v televizi nebo na nejrůznějších společenských akcích. Takové peníze sice zvyšují sebevědomí, ale mohou nadělat spoustu zlé krve.
"Boj se samozřejmě vede o to, kdo má vyšší honorář, kdo vystoupí na premiéře, bude hrát víc představení, kdo bude zpívat na nahrávce," tvrdí jeden z účinkujících v Pomádě, kterou uvádí společnost Bouard v pražské Pyramidě. "Například já jsem vůbec nepočítal s tím, že budu zpívat premiéru, ale producent to prosadil. Ten, který se mnou roli alternuje, to kupodivu vzal v pohodě, ale ostatní mi dali kapky. Teď si raději odzpívám své a jdu domů."
Bára Basiková nedávno zveřejnila nespokojenost s tím, že Lucie Bílá, s níž alternuje Johanku z Arku v Divadle Ta Fantastika, ji zatlačuje do pozadí. Například na všech nahrávkách, které se hrají v rádiích, zpívá Johanku Bílá. Na Cenu Thálie divadlo navrhlo také pouze ji.
Janis Sidovský, který měl na starosti mediální propagaci Draculy a teď je výkonným producentem Pomády, se s problémy v souboru také setkal: "Každá muzikálová produkce připomíná dvůr ve Versailles se všemi jeho intrikami. Při Draculovi se například Hanka Křížková musela odstěhovat z dámské šatny. Už tam nemohla vydržet."
Nejobvyklejší je, že méně známý zpěvák, který alternuje stejnou postavu jako mediálně známá hvězda, začne časem požadovat stejný honorář. Tuto situaci zřejmě zažily všechny produkce.
Petr Novotný vidí všechny tyto problémy z druhé strany: "V muzikálu existuje jediná spravedlnost - musí být dobrý za každou cenu, jinak budou tratit všichni. Je to zákon nejvyššího řádu a někomu může připadat tvrdý a nespravedlivý, ale jedině výsledku se musí všechno podřídit." Ale i on přiznává, že to přináší problémy. "Pokud utrpíte úspěch, a to je pojem Ericha Fromma, vztahy mezi lidmi začnou komplikovat velké peníze a velké šance."
Ponorková nemoc, ale i radost a pýcha
Zkoušení muzikálu vyžaduje velké nadšení, interpreti totiž za ty čtyři měsíce nedostávají plat. První přijde někdy až po měsíci hraní před diváky. Kolektiv stmeluje i pocit náročnosti a výjimečnosti celého projektu.
V souboru vznikají osobní vztahy - například režisér Petr Novotný se seznámil se svou druhou ženou Táňou právě při první muzikálové inscenaci Les Misérables. V poslední době přináší bulvární tisk každou chvíli články o tom, které muzikálové hvězdy v Monte Cristovi našly v souboru svou lásku.
Čím déle se projekt hraje, tím víc se dostavuje i ponorková nemoc. Při Ježíšovi však kupodivu přišla až po více než třech letech. "Ti, které to nebavilo, odešli už daleko dřív, zůstali jen ti, kteří to opravdu chtěli dělat," říká Petr Novotný.
Aby však těm, kteří vytrvali, udělal radost, nazkoušel po třech letech úplně novou verzi inscenace v nových kostýmech, na nové scéně a s novými choreografiemi. Soubor se po letech opět na chvíli vrátil do období zkoušek a to pozvedlo jeho náladu.
Ke konci však ponorková nemoc zapracovala a s koncem Ježíše se objevila i žárlivost mezi těmi, kdo našli uplatnění v dalších projektech, a ostatními. Přesto většina z dvaasedmdesáti herců, osmdesáti hudebníků a čtyř dirigentů dodnes považuje účast v nejdéle uváděném muzikálu u nás za pozitivní zkušenost a má pocit pýchy.
"Je až neuvěřitelné, jak dlouho dokázalo na tomhle představení vydržet prvotní nadšení, které všechny lidi stmelovalo a bránilo ponorkovým nemocem," řekl pár měsíců před derniérou Kamil Střihavka, který hrál roli Ježíše v 760 představeních. "Samozřejmě, že s přibývajícím časem, počtem představení a únavou musí nadšení vyprchávat. Ale pak je tu profesionalismus, úcta a pocit zodpovědnosti, které nutí člověka zpívat večer co večer na sto padesát procent."
Úspěch, nebo dluhy?
To nejdůležitější, jestli bude mít muzikál komerční úspěch, leží na producentovi. Ten musí vypočítat to, jestli a za jak dlouho se vrátí náklady, a sehnat peníze. Ty se většinou přibližují částkám, za něž by bylo možné natočit film.
"Sázíme na velkolepou podívanou, zájem diváků přitáhne jen pastva pro oko a ucho," tvrdí producenti zatím nejdražšího muzikálu, Monte Crista, který podle odhadů stál osmdesát milionů korun. Za tuto částku pořídili mimo jiné bazén i s vlnobitím uprostřed jeviště. Producenti mají spočteno, že se musí hrát ještě nejméně rok, aby se náklady vrátily.
Peníze na muzikál se neshánějí snadno. Představa, že se najde bohatý sponzor, který inscenaci zaplatí, je naivní. Producenti musí buď investovat vlastní peníze, což je případ společnosti MontE, jejíchž pět společníků dalo na Monte Crista dohromady devadesát procent potřebné částky, nebo si půjčit v bance.
"Přesvědčit investory, aby do toho šli, je však čím dál těžší," říká Roman Rozbroj, producent muzikálu Starci na chmelu, který v Divadle Milénium vystřídal neúspěšnou Rusalku.
Nákladnost muzikálu však nezaručuje jeho divácký úspěch. Jesus Christ Superstar stál deset milionů, Evita dvojnásobek. První se hrál čtyři roky, druhý s bídou rok. Oba se však zaplatily, a to je ten lepší případ.
"Evita měla v prvním roce vyšší návštěvnost a tržbu než Ježíš a úvěr jsme splatili za tři čtvrtě roku," tvrdí producent Stanislav Aubrecht. Ani on nezastírá, že některým účinkujícím v Evitě dodnes dluží poslední honoráře. "Jsou to závazky, které se dají unést a splatit."
V horším případě se zpěváci nedočkají daleko větších částek. To je případ ekonomicky neúspěšné Rusalky. Producent Michael Prostějovský na otázku, jaká je finanční bilance projektu, odpověděl: "Minusová pro nás, kteří jsme do toho šli jako producenti, bohužel minusová i pro některé dodavatele a zčásti i tvůrce. Bolestivé je to pro všechny, pro některé méně, pro některé až příliš. Přitom s čistým svědomím mohu říci, že jsme pro celou věc udělali maximum. Přesvědčeni o projektu a jeho reálnosti a návratnosti investic byli i zkušení bankovní analytici."
Vytvořit mýtus, kult, legendu - na to se chodí
Odhadnout, zda bude muzikálový projekt úspěšný, je právě to nejtěžší na celém podnikání. Spousta faktorů, které nelze ovlivnit, zvyšuje riziko někdy až neúměrně.
"Do uvádění Evity například zasáhla hospodářská recese," vzpomíná Stanislav Aubrecht na situaci před třemi lety. "Lidé najednou neměli peníze a výdaje za kulturu, které jsou v případě rodinné návštěvy muzikálu dost vysoké, byly první, které se škrtaly."
Petr Novotný má dokonce v počítači tabulku různých faktorů úspěšnosti muzikálu. Zabírá už sice hodně místa, ale jednoznačné výsledky z ní vyčíst nejde: "Ukazuje se, že jednoznačný recept neexistuje. Cats jsou zřejmě nejúspěšnějším muzikálem vůbec také proto, že jsou plné tanečních scén. V Les Misérables, kteří jsou neméně úspěšní, je jeden jediný valčík. Jesus Christ Superstar byl úspěšný, Hair - Vlasy, které jsou ze stejné doby a mají podobnou atmosféru, propadly," přemýšlí.
Ani na tom, zda je nutné mít v hlavních rolích hvězdy, se producenti neshodnou. "Je to nutné, bez nich se nedá dělat mediální propagace. Není to jen česká specialita, stejná situace je například v sousedním Polsku," tvrdí Janis Sidovský.
Jeho slova potvrzuje to, že Evita neskončila jednoznačným úspěchem právě proto, že poté, co titulní roli odmítla Lucie Bílá, obsadila produkce dvě neznámé studentky. "Asi to byla chyba, ale ze známých zpěvaček pop-music by už part žádná jiná neuzpívala a nezahrála a my jsme neměli licenci na to, měnit noty," krčí rameny Novotný.
Přesto jsou i jiné případy. Například role Draculy vynesla do té doby neznámého operního zpěváka Daniela Hůlku, který roli původně alternoval s Danielem Landou, mezi hvězdy. Také Ježíš vynesl jména jako Kamil Střihavka či Dan Bárta do obecnějšího povědomí.
Recept na úspěšný muzikál neexistuje, i když také hodně záleží na reklamě a publicitě. "Klasická reklama moc nefunguje, ta umí prodat mobil, ale lístek na muzikál už hůř," tvrdí Sidovský, který se nyní úspěšně potýká s úkolem přitáhnout diváky na Pomádu. Ta už však jednou v Pyramidě zkrachovala. "Hrála se totiž bez jakékoliv publicity. A publicita může z muzikálu vytvořit mýtus, kult, legendu - na to diváci chodí," tvrdí Sidovský.
V Londýně jako v Praze, vždy stejná úroveň
Muzikálová produkce je tvrdý svět, na druhé straně ovšem může účinkujícím přinést i velkou dávku uspokojení. Třeba tím, že velké světové muzikály prostě musí mít stejnou úroveň všude na světě - v Londýně jako v Praze.
Provozují se totiž na základě licenční smlouvy, která majiteli práv zaručuje dohled nad všemi složkami inscenace. Do Les Misérables, kteří u nás v roce 1992 pootevřeli dveře do světa, do Jesus Christ Superstar, který ty dveře rozrazil dokořán čtyřletým nepřetržitým hraním, i do Evity schvalovali londýnští producenti téměř všechno: představitele hlavních rolí, výtvarnou podobu inscenace včetně světelného designu, a dokonce i české libreto. Nedotknutelná byla hudební stránka, ve které se nesměla změnit ani nota, i název muzikálu.
"Na všechny role, do orchestru i na technický personál jsou konkursy, takže všichni si připadají jako vyvolení," říká režisér Petr Novotný, který si tuto pracovní metodu vyzkoušel mezi prvními. "Navíc vám to přes všechna omezení dává velký pocit svobody a vychází vstříc kvalitě. Potřebujete ty nejlepší? Najměte si je."
I ryze český projekt Dracula se musel těmto pravidlům podřídit. Karel Svoboda nezastírá, že než se do práce pustil, objel všechny světové muzikály a odkoukal náležitosti, které musí mít - především nosný příběh a silnou ústřední melodii. Zřejmě dobře, protože Dracula se po třech letech uvádění u nás vydal i do zahraničí. Hrál ve v Soulu, připravuje se jeho uvedení v Belgii a v Paříži. Producenti ho prodávají na základě stejné licenční smlouvy jako velké světové muzikály.
Přesto ještě před devíti lety tomuto způsobu práce, a hlavně seriálovému hraní u nás nikdo nedával šanci - prý to nebude bavit ani diváky, ani soubor. Navíc pochybovači tvrdili, že u nás není ani dostatek herců, kteří by byli volní nebo ochotní vzdát se pevných angažmá v kamenných divadlech, ani dostatek diváků ochotných zaplatit tehdy asi desetinásobné vstupné.
Les Misérables skuhrání pochybovačů nevyvrátil. Producent Adam Novák podcenil nedostatek volných divadel, uvedl muzikál jen přes prázdniny v Divadle na Vinohradech, kde musel po třech a půl měsících vyklidit místo repertoáru divadla. Zabral až Jesus Christ Superstar a Dracula. Oba muzikály vidělo něco kolem milionu diváků, hrály se několik let.
Zároveň je muzikálová cesta vroubena pomníčky neúspěšných produkcí. Je jich víc, a to i těch, které si dělaly nárok být prvotřídní. O těch, které v zájmu ozvláštnění angažovaly krasobruslaře či medvědy, ani nemluvě. V současné době se o úspěch vedle Monte Crista, Hamleta, Starců na chmelu či Pomády uchází nespočet menších produkcí. Pokud se budeme držet bonmotu Petra Novotného, mají odvahu obchodníků se zbraněmi a nesou stejně velké riziko.
 |
 Lucie Bílá a Kamil Střihavka zpívají v muzikálu Johanka z Arku, který měl premiéru 31. března a 1. dubna 2000 v divadle Ta Fantastika v Praze. |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
